O ZELENEJ KRVI

 

Listí sa smetalo ze stromů a stařeček Pagáč ho zhrňali na hromady. Na jednej noze měli holénku a na druhéj na­motánu nosu hader jak v zimě na pumpě a našlapovali na patu.

     „Vitaj Matúšu!" — ozvalo sa mezi vrznutím vrátek. To už stál Cyril Píščala na dvorku, a než mohli poděkovat na pozdrav, optal sa: „Kehos kopl?"

Ešče nikeho, ale zrovna mám chuť!" - zavrčali a už sa rychtovali, že to provedu. Vtém ostřej zafičalo a slúp listí a smetí sa zavrtěl po dvoře.

     „A herdek, jaksi začíná profukovat. Pod honem do izby! Kača navařila křížanek, už to tam týdeň stojí, nikdo to nechce a prasatom sa to bojíme dat — tož poď okoštovat! Alebo chceš kyšku s erteplama? To je pro pánů, keři sú přežraní masem!"

Cyril škubl hubu jak pes po hovniválovi a neřekl nic.

     „Co sa škňuříš — nechceš?" — urazili sa stařeček. „Tož nechaj stát, taják dybys přidal!"

V izbě zdělali flintu z věšáka, »zlomili ju«, nahlédli proti světlu a pronesli:

     „Tož flinta je v rychtyku, ale nemám psa. A myslivec bez psa, to je jak ke křtu bez děcka — ja, počúvaj, ty piskořu namrzlý!" — vybuchli najednú. — „Teho blechavca, cos ně pro­dal, ti tak lehko neodpustím! Ešče včílkaj sa ně pění krev, dyž si na to zpomenu. A za takého podvraťáka sem ti dál míšek fazule a žídlík sliovice. Éj, basom ti tvoju dušu dřevenu, špatně vyřezánu — tys ňa doběhl! Dyž to vyrústlo, tož to mělo hubu jak křeček, předek po jozefčíkovi, zadek po vlčákovi a doví co to bylo za parchanta, lebo místo na feny to mělo chuť na kočky... A žepréj honák, kerý dobře aportuje! Ja k sakru - dyť tys měl pravdu, lebo si ten zázrak celý deň hóníl blechy a seděl u aportu... Ešče ščestí, že ně ho kdosi ukradl! Kdy sem si naňho zpomněl, dycky sem měl výčitky svědomí, že su ti cosi dlužný — a tož sem ti poslal to »srnčí« pleco... Dúfám, že ti šmakovalo! Šak ně to dalo roboty, než sem do něho natlúkl kladívkem gulky — to víš, starý cap má tuhé maso jak šicgumu..."

Cyrilovi enom poskočil ohryzek, mlazgl a zhltl slinu.

     „No, nic ve zlém, Cyrilku" — mávli ruku, „zme si kvit. Tys ně prodal hóňáka a já zasej tobě prodám dobrého hlédača -a lacino! Za dvě osmičky rumu a paklu tabáku. Žádný aušus — psíček jak malovaný a hledač, jakého néni kraja světa! Jak sa kolem chalupy něco šustne a zbudíš ho, tož řve jak zběsilý!"

     „No dobře, kupím ho, tu je ruka" — pravil Cyril. „Ale včílkaj ně řekni, co máš na téj noze?" — býl zvědavý.

Podívali sa na Cyrila a odpověděli mu otázku: „Víš, kdy je kráva najtěžší?"

     „To teda nevím!" — kapituloval Cyril.

     „Dyž ti stojí na noze — ty trúbo!"

Dyž si za nějaký čas došel Cyril pro teho hlédača, stařeček sa smutno rozhlédli po dvoře a pravili:

„Došéls pozdě, Cyrilku. Kdosi ně ho dneskaj v noci ukradl... Ale nic si z teho nedělaj. Do týdňa ti zeženu lepšího, tento býl stejnak taký ledajaký — jak nedonosený — snáď ho tá fenka potratila či co. No ale dyž už si tady, pod se mnú k hajnému Srncovi na kapénku vína. Leží na mně smutek jak můra, od neděle sa nemožu znotýrovat. A tým je vinen ten piskoř Jura Hrotek! Sadil sa se mnú o demijón vína, že neunesu, co na honě zastřelí. A vyhrál to: zastřelil krávu..."

Ida přes dvůr, najednú cosi Cyrilovi plklo na širák. Začal nadávat a zvolávat všecky hromy na holuby. Stařeček sa na »to« podívali a múdro poučovali:

     „Ná, co sa paprčíš skrzevá taký kúšček? Enom si zrovnaj, že by v lufte létaly krávy! To bys býl v tú ránu jak myslivec — enom ščetku zastrčit..."

Doňďa do sklepa, už tam seděli nadlesní Tetřev s policajtem Bubnem a popíjali. Hajný Srnec s koštéřem u ramena vítali stařečka s Cyrilem, hnedkaj vypláchli dvě koštovačky a že — sednite si a podržte.

     „Je to loňský burgund, to je enom pro fajnové huby! Tož na zdraví!" Usrkli a hnedkaj sa obrátili na stařečka: „A jak vám v nedělu dopadl hon?"

     „Ále, darmo mluvit!" — pravili, dyž upili. „Měl sem nejakú skaplú mušku — furt mimo! Náš malý Francek ně ponášál ruk­sak s patrónama. Večer sa udiveno podivál na prázdný ruksak, potem na mňa a povidá: »Stařečku, kolikrát sa mosí střelit po zajícovi, než scípne?« To si možete myslet, jak ně v tú chvilu bylo. Najrači bych zežrál tú flintu aj z ruksakem..."

Srnec vypustili zbytek vína z koštéřa do žbánka, vytáhli z ka­bele kus slaniny s chlebem a ponúkali: „Pojídajte a zapíjajte — na masné lepší šmakuje!"

Stařeček ešče prozradili, jak sa sadili z Jurů Hrotkem, a nad­lesní dodali:

     „Éj, namúdušu, to je myslivec! Ten chodí na hony enom proto, že po tatovi zdědil flintu. Jednu ně dovezl dřevo, tož sem ho pozval na jezevca. Jura ho uhlédl spěšéj než já, tož — prásk po něm! Jezevec enom přičapl a čekal. A tož Jura — bác podruhéj — a jezevec smyk do důry. Zasakrovál, škráb flintu o zem, škrk k dúpjati a hnedkaj tam měl ruku až po rameno. A v tú chvilu strašlivo zařval! »Držíš ho?« - ptám sa. Jura s krapama na čele sa zašklebil a zakňučál: »Já, tož to by bylo dobré - enomže on drží mňa...« Šak od téj doby sa vyhýbá každéj důře — aj dyž je od krtka..."

    „Ja, tož co sa divíte? To víte - opařená kočka sa aj studenéj vody bojí!" — připomněli stařeček. „Nikdá sa nedá zapomnět, co zme zažili kolem honů. Zpomínáte si na Martina Pulca?"

     „Teho, co ho zabil hrom v »Okasově«?" — optali sa Buben.

     „No pravda, teho! Teda, střelec dobrý, enom co je pravda — ale ináč škrťa lakomá. Tak zadarmo sa napit a najezt, na to býl dragún! Jednu, iďa z honu, pozvali nás starý Lušňa: »Chlapé, včera sem pálil, tož pote na štamprlu!« Byli zme všecí promrzlí, tož sa nám to aj hodilo. Enom Martin, že nemá čas ani chuť a kdesi cosi. Věděli zme moc dobře, že sa prúčá enom tak naoko, aby sa neřeklo, ale jazyk už ho svrběl při pomyšlení, že sa zasej jednu naslope zadarmo. A šél — a pil. Ale jak? Netrvalo ani hodinu a už měl litr v sobě. A to neměl ani čas, ani chuť! A včílkaj si zrovnajte, že by měl čas aj chuť...

     Ale protože trnkové kapky už zmohly inších rytířů, tož za chvilku mrkal jak ospalá slépka a hóníl jazyk z kůtka do kůtka. Najednú zhasl jak petrolínka — hlava sa mu zvézla na stůl a už enom mrčal... A tož co včílkaj s ním — co mu enom provést? To víte, myslivci si daleko pro fíštrón nechodijú. Éj, Martinku — budeš banovat! Dali zme hlavy dohromady a za chvílu už zme Martina táhli jak kozu a položili ho do járka u silnice. Po­tem ešče pár befélů jak na vojně, a dyž bylo všecko zrychtované, poskovávali, zme sa do tmy a čekali. Janek Obrúčka dostál roz­kaz vystřelit Martinovi u hlavy. A tož ja! Raná a hnedkaj nato Martinůj řev — řev taký, že sa Jankovi oba kohútky znova na­táhly...

     Mysleli zme první chvílu, že Martina chytí břed. Co všecko sa mu v ten moment v natrúbenéj hlavě zmotalo, zme nevěděli, ale snáď si myslel, že po něm někdo střelil jak po zajícovi. Enom tak vleža sa začal obírat a naříkal: »Kdo ste dobrý, pomožte — su střelený!    

     Svatý Martinku, můj patrónečku, nedaj ně zahynut jak kocúrovi za plotem. Ženo moja dobrá, děti moje, zpomínajte v dobrém na vašeho ožralého tatu! Odcházám na věčnost', lebo mám bruch prostřelený a střeva venku... Svatý Martinku, do­jed ně pomoct, ty tady možeš byt najskór — máš přeca koňa — enom ně nedaj takú škaredu smrťú zhynut!!!«

     Včílkaj zme k Martinovi doběhli z laterňama a posvítili si naňho. Vypleščíl oči na bruch, a dyž viděl, jak mu střévka lezů z košule, tož hekal jak na poslední cestě a žebral: »Kdo ste dobrý, pomožte a doneste ně kúsček papíru a tužku - mosím pořídit destament!«

Těžko odhadnut, ale podle teho „ozónu", měl snáď v tú chvílu aj v gaťách... A tož zasej rozkaz: naložit Martina na tragač a vijó do chalupy! Položili zme ho na lůžko, rozepjali košulu a hnedkaj na něho: Nó, víš, Martinku — je to škaredé, enom co je pravda, ale spravit sa to ešče dá, ale mosíš slúbit, že sa ve svém hříšném životě polepšíš!

     Martin, mimo svého patronka, zvolávál na pomoc všecky svaté aj z andělama a slubovál, že sliovicu v životě do huby nevezme, že bude pit enom kyšku. A že za nic na světě už nebude pytlačit (vidíš ho, pazgřivca jedného škaredého - to zme o něm nikdo nevěděli) a slubovál hory doly...

    No a včílkaj došlo k najslavnějšímu dochtorskému zákroku všeckých dob: Chytil sem střeva za Martinovu košulú, hodil ich dvércama na hnůj a pravím: Tož tak — a včíl sa di umyt, ty zasranče! Ty střeva sú ze zajíca — my zme ti ich enom na chvilku poščali..."

Mezi smíchem Srnec nalévali a štrngalo sa na svatého Huberta.

     „Já sem tady u vás tenkrát neslúžíl" — pravili nadlesní. „Ale pokáď sem sa dověděl, tož ste chodili na divočáky pod Javořinu. Co byste nám o tem pověděli?" — a obrátili sa na stařečka Pagáča.

     „Já, to už je dávno" — začali. „Nó, dokáď honíš divočáka, tož je to dobré, ale jak začne divočák honit tebe - to už sa k valčíku přirovnat nedá, spěšéj ke kvapíku... Jakživ sem nevěděl, jak lehučko sa dá vylézt na strom. Krúci, ani veverka by ňa nechy­tila, dyž ně postřelená sviňa zafučala u nohavic! Tá ně tenkrát tak pokřúpala flintu, že ně z ní ostalo enom trochu plechu a tří­sek. Šak tehda sem sa zapřísahal, že dyž svinu, tož enom v krmí-ku... Dyž sem sa ale dověděl, že hrabě Chorinský platijú za živého divočáka deset rýnských, týden sem nespal a přemýšlál, až ně v lebeni praščalo. Deset rýnských - za to kúpíls páru koní!

Hajný Čagan ně prozradil, že divočáci majú rádi gořalku — no a to už býl k činu enom vrabčí skok. Tož sem sa vypravil. Vzal sem si do ruksaka mázovku režnéj a hybaj do kotliny »U zabitého žida«. Gořalku sem nalél do kastróla, postavil pod strom a če­kal... Měsíček sa ščúříl nad lesem — to už bylo jaksi k půl­noci — dyž sem učúl funění, jak dyž do kopca tlačí, a ke kastrolu sa táhla partyja divočáků vedená kancem. Očiska sem měl vyva­lené jak šprúdláky a ani sem nedýchal...

Najprv začal slopat gořalku starý kanec a mosela mu sakramensky šmakovat, lebo si k temu za chvilku aj lehl a enom mlazgál. Na tych ostatních už moc neostalo a co tak drcali rypákama do kastróla, tož pode mnú zapraščalo chabovisko. Rozfrkli sa na všecky strany, enom starý kanec s takým malučkým divočákem sa motali kolem dubiska a mrčali. A vtem ten malučký na před a starý za ním si to nabrali hoře do dubiny. Pravím si: co budu čekat? A prásk po nich! Ten malučký kvíkl a enom sa za ním zaprášilo..."

Stařeček zapukali s fajky, poťúchlo sa rozhlédli kolem, upili a dopovidali:

„Ale ten starý ostál stát jak přibitý. Tož sa pomáli beru k němu a vidím, že má v hubě ocásek teho malého... No včílkaj už ně to bylo načisto jasné! Starý kanec býl z téj gorale tak natrúbený, že neviděl na oči, tož sa teho malého chytil zubama za ocas a já sem mu ho náhodu ustřelil! Vzal sem teda ocásek do ruky a odvedl si ožralého kanca až dom, lebo myslel, že ho vede to malučké prasacko..."

A než chlape došli na to, že je to donebevolajúcí latina, tož stařeček z opatrnosti vyběhli ze sklepa a stratili sa ve tmě...