ŠPATNÁ ZABIJAČKA

Staří ludé z našéj dědiny často zpomínajú na dvúch zlo­dějů, na kerých žádná spravedlnost' nestačila, až jednu sa odsúdili sami — a jaksapatří! Tož Matúš z Jurů byli »ftáci zelenk, že takých nebylo daleko široko. Matúš býval zamlada pytlákem, dyž mu ale jednu u nosa vybuchla flinta a urazila mu kus brady, tož teho nechal. Navíc měl ešče od střelného prachu kropenatý nos, jak dyby naňho kýchl kominář.

Jurovi zasej chybělo levé ucho, keré mu při bitce ukúsl myjavský miškéř.

Osud ich svedl velice podařeno — poznali sa »při práck. Jednu II Jura dobýval k Matúšovi šperhákem a Matúš mu ho z druhéj Itrany ukradl! Od téj doby byli najlepší kamarádi, chodili furt ipolem jak zvázaní a tak kradli, že si moseli držat ruky na kipcách, aby si něco neukradli...

Jcdnú v zimě sa vypravili ke štrece, že něco ukradnu z náklad­ního vlaku. Vzali sebú saně, skovali sa pod most a číhali. Kolem půlnoci, dyž vlak přejížďál, vyskočili obá na vagón a bez dlúhého hledání a rozmýšlání zhodili velikú a strašlivo těžkú kysňu na svah do snihu. Jak sa tenkrát nadřeli, než ju dovezli dom, to sa nedá povídat. Už lezli aj po štyrech. Kysňa vážila aspoň tři metráky a saně pod ňú enom praščaly.

Dyž Matúš cestu bědoval a stonal, že už dál nemože, ponúkál ho Jura:

„Matušku, enom vydrž! Podle teho, jak je to těžké, to mosí byt aj vzácné a spravedlivo sa rozdělíme. Do svéj smrti nebudeš moset nic dělat!"

Už sa rozednívalo, dyž udření jak koni ten poklad dotáhli dom.

A potem roztřasenýma rukama kysnu otevřeli...

„Matúšu, drž ňa, lebo sa něco stane!" - zařval Jura a tak kopl do kysně, že mu podrážka z holénky odletěla a ešče si při tem zlomil palec.

Býl tam pilinama obložený a v hoblovačkách zamotaný, z kameňa vytesaný - patron hasičů, svatý Florijánek...

Na svéj zlodějskéj cestě měli všelijaké patálije.

Kdysi dostali chuť na masné, tož sa domluvili, že si »vypoščajú« nějaké šikovné prasa. Obhlédnuté už ho měli — bylo u Straků a mohlo mět tak kolem metráka. Sádélko sa na něm enom třepalo a růžovučké bylo jak družka. Šak mu tetka Straková chutno podstrojovali mléčkem a turkyňú.

V tak čérnéj noci, že dyby ťa někdo liščíl, tož nevíš odkáď facka doletěla — táhly sa dva stíny kolem chalup. U Strakovéj kolně ih zastavily a bylo čut šuškot:

„Počúvaj, Matúšu, ty vlezeš do krmíka a budeš prasa vytláčat ven. Až ho narychtuješ, tož enom řekni »už« a já ho rubnu pantokem po kotrbě!"

..Krúci, co furt meleš pantem — už ně to vykládáš najméň desetkrát! Ty sa staraj, abys dobře trefil — po prvním kvíknutí mosí dostat po rypáku, ináč je zle!"

Přelezli plot a chvilku bez pohnutí počúvali — psa u Straků neměli a ináč všecko spalo. Potichučky a po špičkách sa táhli kolem chlévů do kuta dvora. Našmátrali rygl, dvérca slabučko vrzly a prasa přijalo nového kolegu...

Ležalo hlavu v korytě a spokojeno pochrupovalo. Matúš ho hnedkaj začal lechtat za ušima, aby nekvičalo, ťapkál ho pod krkem a slaďúčko šuškal:

„No tož, muško, staň — tož, holúbku, hoře — nic sa neboj!"

Jura s pantokem v ruce sa už oblizovál, dyž si představil, jaká z téj »mušky« bude fajnová zabijačka a nedočkavo zasyčál:

„Herdek, tož co tam děláš — namlúváš si to prasa, či co?"

A Matúš slubovál dál:

„Tož, muško, pohni sa trochu — no, staň, nic sa ti nestane! Ná, ty potforo, co si taká líná — hybaj ledačino!"

»Muška« ale na stávání neměla ani chútečky.

Jura čekal z napřáhnutým pantokem jak buh pomsty a čučál do tmy, očiska vybúlené jak slivy.

Vtem se ozval v krmíku dupot a praskot. Matúš »mušku« nešetrno probral z libého spánku tým, že jí zakrútíl ocasem. Ale to byla chyba, lebo tetka ju najisto tak nebudili. Jak sa zavrtěla po krmíku, Matúš býl v tú ránu přilepený na dvércách. Ty sa nazvihly a Matúš zahučál:

„Potforo - kuš!"

Jura myslel, že »už« — pantok hvízdl luftem a říz Matúša po zadku! Ten bolesťú zařval, zvalíl sa do koryta jak pytel otrub a prasa mu lízalo uši...

Psi u súsedú spustili koncert a u Straků v izbě sa rožlo.

Dyž Jura viděl, co sa stalo, přeletěl třema skokama dvůr a dyž už býl u plota, tož pod ním praskly zhnilé fošny, otevřela sa černá ďúra a čmáchl do teho, co bylo za celý rok naskládané vjamě...

Dyž sa súsedé zeběhli, táhla sa »vůňa« přes dvůr, jak dyby sa ženili schoři. Jura tam býl zaražený jak mucha v trnkách a dyž ho vytáhli, tož měl zlomenu nohu. Ale tak neščasno, že už ju nikdá nemohl v koleně ohýbat.

No a Matúš od téj doby chodil zkrútěný, jak dyby zedl kosák.

Tož tak skončila dvúm zlodějom zabijačka a najisto by ím to žádný súcí na světě lepší nezaplatil.