STAŘEČEK VÁLČIJÚ

Totkaj sem z dlúhéj chvíle zgúňál po hůře u Pagáčů a ščestí ně přálo. Za komínem pod senem sem natrefil starú malovánu truhlicu. Mezi všelijakýma zgarbama sem, krom íbršvungu, bajonetu, metálů a patrontašek, našel aj ušmudlaný zažlútlý lístek psaný ingustovú tužku. Na známce císař pán Franc Jozef Procházka a datum 20. mája 1917. Hned­kaj z prvních řádků sem poznal, že to psali stařeček z vojny, a tož sem to „múdré" říkání z námahu luščíl a slabikoval:

 

Přemilená Kačo!

Napřed ta pozdravuju od Pána Boha a potem ode mňa. Pýšu ti tyto řádky v jednej ruce drža rebolbér a v druhéj šablu a kolem ňa léče gulí jak komárů. Už střýlám třetí den bez odpočinku v jedném cugu a mám pucáka kerý ňa opsluhuje. Každú chvílu ně mosí strčit do ruky nový rebolbér a do hubi klobásu abich nezamdlél. Ten rebolbér mosý hnedkaj strčit do puténky z vodu lebo lauf je žhaví jak moja láska k tobě!

Tfúj věčně až do hrobu ta mylujúcí      Matúš!!!

 

Chvilku sem obracál lístek v ruce, ke kerému sa aj muchy ne-uctivo zachovaly — a hybaj za stařečkem.

„Našel sem u vás na hůře koresponďák" - pravím. „Víte -jak vám horaly ty laufy!"

Enom po mně smýkli očima a zahučali cosi o poťúchlencovi zvědavém.

„Tož co sa hnedkaj paprčíte?" uklidňoval sem ich. „Šak já sem s vama na vojně nebyl! Ale ludé o vás vyprávjajú, že ste na vojně tak dlúho nebyli, protože ty vrata, co ste pokropili, dyž ste rukovali, byly ešče mokré, dyž ste došli dom... A ty metále, na keré ste si moseli vypoščat ešče jedny prsa, žepréj ste kupili za sodovčák sliovice od handrláka!"

Stařeček čučali po izbě a hledali, čím by ňa mohli švácnút. Proto sem hnedkaj obrátil:

„Já temu stejnak nevěřím a na lucké řeči nic nedám. Vy přeca mosíte najlepší vědět, jaký ste byli hrdina!"

Odpluli jak zedník, kerému sa dostala do huby malta, a za-vrčali:

„Tož počúvaj, ty mudrlante - tak sa ně zdá, že si o něco říkáš! Já ti pokřápu ty zvědavé pazúry, jak sa ně ešče jednu budeš rýpat v mých dukomentech!"

„Nó bože! Našel sem koresponďák a vy už máte řečí jak ko-medyjant ve střelnici!" - bránil sem sa. „Ale našel sem aj paklu hercegovského tabáku a včílkaj nevím, kemu patří..."

Huba sa ím roztáhla chuťú od ucha k ucha a vybafli:

„Ty těla jedno hlúpé! Daj ju sem - ešče to někde ztratíš!" A už si cpali do fajky, tak sa ím ruky třásly... Odfukli na všecky strany světové a pravili:

„Vidíš - s ohněm to ide hnedkaj lepší! Ale dyž si taký zvědavý, tož si sedni. Já ti teda z mojého vojanského života něco povy kládám...

Víš, říká sa: »Život vojanský — život veselý!« Nó, tož to by mohla byt pravda, dokáď si za frontů. Jak sa ale dostaneš tam, kde lécú gulky, to už je méň veselé...

Odvedli ňa hnedkaj při první asendě a narukoval sem do Prešpurka. Tam měl mšu feldkurát, kerý naisto okoštovál věcéj leho »omšového«, alebo měl mořskú nemoc. Kolébal sa z nohy nu nohu a krkal. A dyž někdo krkne, je isté, že naňho někdo zpomína. Ale na něho mosela zpomínat celá rakúská dynastyja aj t okolím, lebo krkal v jedném tahu...

Potem měl velice dlúhú řeč. Pletl vojnu z nebesama, fangle r korúhvičkama a pokúšál sa nám dokázat, že to chce pámbu, abyzme bojovali za císaře pána a jeho rodinu. Že ho pámbu v tú chvllu neliščíl po téj hubě ožraléj! A žepréj možeme byt načisto bez starosti, lebo pámbu je na jejich straně! Nó, podle teho konca mu moseli Habsburci cosi škaredého provést, dyž to provalili na celéjčáře!

Nakonec kropénkú žehnal naše kanóny... Blbec! Škoda, že lem sebú neměl katechismus, já bych mu ukázal to místo, kde řlkajú, že: Nezabiješ!

Potem došel taký namašlený pajtáš oficírský ze skélkem na oku a z hnědým koženým pudlem na rajtkách. To dyby náhodu za ním někdo vystřelil, tož aby to na tych gaťách nebylo tak poznat...

Dyž nás honili po egzecíráku, tož to zme byli enom samé trotl, Ivajn, ézl, pémišehund a nevím co všecko. Ale tehda začal »čes-ky« a div sa nerozbečál: »Mileny národové! To mje teši, mile šeši, le fy dobré fojaky!« Enom Šaratica by ňa mohla dostat do teho itavu, jak ten tajtrlík s tú jeho řečú. Mastil nám med kolem huby a nakonec povidál, že najkrásnější smrť je umřít za císařa pána! Pravil sem si: Ty piskořu namrzlý, to byste chtěli enom po nás — ale všecí oficíré podle teho mosijú umřít velice škaredu smrťú, lebo ti vidijú frontu enom na mapě! Trúba jedna! Dyť to mosí napadnut aj tú hlúpú Enofu Husibrkovu, že dycky je lepší byt špatně živý, než dobře mrtvý...

Vidíš, tenkrát sem si myslel, že to bude vojna poslední. Ja, čerta starého! Ešče zme nepozbírali patrony z vojny minuléj už sa rychtovala vojna nová. Proč sa enom ludé mezi sebú mosíjú zabíjat?

Vojnu chcú enom ti, co nikdá v první liniji nebyli. Lebo dyby v ní byli - dneskaj už by tu nebyli... Poručili nám jednu v Ne-táliji pán generál: »Vezni flintu a střílaj — tam na druhéj straně je tvůj nepřítel!« Pravil sem si: Có, nepřítel? Ukaž ně teho mojého, ty paradajo navoůaný! Já sa s ním už domluvím — a na­sup! A ešče si aj na zdraví připijem!

Chlapče, zabíjat nevinných ludí ve vojně, to je svinstvo! Já to vím — a ty to také víš. Ale pověz ně, jak je možné, že sú na světě ešče ludé, keři to nevijú?"

„To máte pravdu" — súhlasíl sem. „Dyž onemocní malučké diťátko, tož deset dochtorů kolem něho léče a dělajú všecko, aby ho zachránili. Z teho donde vojna a milióny ludí zahyne... Vy to víte a já to také vím. Ale my dvá na tem těžko něco změ­níme, tož nechajme teho mudrování. Raci ně povězte, jak ste cuksfírovi rychtovali tú kobylu, totkaj o tem na »Osmeku« cosi vypráyjál Cyril Lušňa!"

„Já, to bylo tenkrát, dyž sem slúžíl v Bosně u dragúnů!" — zpomněli si hnedkaj. „Měli zme tam cuksfíru, šak sa menovál Vendelín Krkovitschka — »Němec« od Hradišča. Éj, krúci, to býl výlupek! Nadával nám od rána do noci a honil jak psů. To bylo furt: Auf — nýdr! Auf — nýdr! Bláto neblato, potok nepotok, přes křoviska do chábjú — a ráno zme moseli byt vypucovaní jak družky na svajbu. Už nebylo možné tú hrůzu vydržat... A ten pazgřivec měl kobylu — šak Elza jí říkal. A byla to zrovna taká potfora kúsavá jak cuksfíra. Jednu ňa rafla za lémec a roškubla ně blůzu až po íbršvunk. Dyž Krkovitschka sedl na koňa a zařval: »Erste kompanyjó — hapták!« — ztuhli zme jak z kameňa vyrúbaní.

A jednu tento pajdrlák namašlený, odjížďaja na orlaub, za­volal mňa a Cyrila Lušňu a zvěříl nám kobylu do opatrovaná. Dali zme s Cyrilem hlavy dohromady a druhý deň zme tú mrchu kúsavú začali »cvičit«. Já sem ju držál u ohlávky, řval jí do ucha: »Erste kompanyjó — hapták!« — a Cyril ju v tú chvílu smýkl lopatu po zadku... Také školení zme jí dávali každý deň hodinu! Za tři dni jak učula Erste kompanyjó! - už stála na předních nohách a zadníma bila do desek enom třísky létaly...

Za štrnást dní sa Krkovitschka vrátil z dovolenéj. Nechal nás nastúpit, vyšpónovál sa v sedle a zařval: »Erste kompanyjóóó...« To »hapták« už nedořekl — lebo včílkaj začal taký tanec, jakýs v životě neviděl. To býl kvapík, verbuňk, třasák aj z vrtěnu dohromady! Cuksfíra držál Elzu kolem krku a řval jak opíca. Kobyla stála na předních nohách a zadníma hledala Cyrila z lo­patu ... Krkovitschkovi létaly nohy v lufte jak pantle — a mezi němá šabla! Potem ešče jeden skok — z předních na zadní, Elza vyhodila zadkem a Krkovitschka letěl — jak otakárek fenyklový hubu do bahna...

A dívaja sa na zamatlaného cuksfíru, kerý tam býl zapích­nutý jak mucha v trnkách, pravil sem si: Vidíš to, ty kúdelo z gipsovú hlavu? Včílkaj bys měl dostat párkrát »Auf — nýdr!« — abys věděl, jak sa má voják Jeho Veličenstva Franc Jozefa Prvního..."

 

Stařeček sa oblízli a z teho sem poznal, že ím vyschlo v krku a tým pádem už nemínijú dáléj vykládat. Vytáhl sem pleskačku trnkových kapek a podál ím ju. Dali si takého hltá, že to za-žbluňkalo jak v zacpanéj pumpě - a hnedkaj byli při řeči:

„Ále, co po takej vojně, jak zme měli my! Ležáls půl roku v zákopoch hladný jak pes a zrovna aj toléj blech... Tenkrát sem aj ponajprv viděl ajroplán. Dyž to frčalo nad našima šte-lungama, tož to dělalo taký randál, jak dyž sa překotí podhořák z hrncama. To v tem ajropláně dycky seděli dvá: ten jeden šo­féroval a ten druhý sa nahl ven, vyšvácál nám řemenem po ušách a uletěli..."

Pohlédli na mňa a přejížďali jazykem z kůtka do kůtka. Dyž uhlédli, že sa nedůvěřivo uščuřuju, vyščekli:

„Co sa šklebíš? Podruhéj ťa liščím po hubě a né abych ti vyprávjál o vojně, trúbo!" — azlostno sa rýpali ve fajce.

„Ále - to sem si enom zpomněl na hotařa Kláska, kerý o vás říkali, že povíte pravdu, enom dyž sa zmýlíte..."

„To že na mňa řekl, ten somár plesnivý, zgrčený? No enom dočkaj, až ně doleze do chalupy - poženu ho jak prašivého psa! Vša hladná, tak ně v baráku všecko zežrat, co uhlédne, na to su dobrý, a potem ňa pomluva, huncút ožraly!" - a přidali pár škaredých nadávek.

„Dyž sa hnedkaj tak paprčíte, tož to mosí byt pravda - po­trefená hus najvěc břeščí!" - podpichl sem, ale hnedkaj sem ím znova podál pleskačku. Škubli hlavu, otočili sa ode mňa a od­pluli. Enom sem zaslechl, jak zavrčali pod fúsa, že si ju mám kamsi strčit...

A to bylo zlé - lebo za hlt halůzkovéj sem ich »kúpíl« dycky aaj o půlnoci!

„No vidíte, a už ste načepýřený jak morák! A dybych včílkaj pověděl Kláskovi, že ste ho nazvali všú hladnú, tož si vyliskáte jeden druhému. Já bych sa zasej mohl na vás nahněvat, jak ste tetkám v hájovni při draní peří vykládali, že ste byli aj námoř­níkem..."

„Námořníkem? Tož baže býl, ale enom chvílu — a to ešče náhodu..." — zahuhňali.

„A proč ste to přede mnú tajili?"

„Proč - proč... Mosíš všecko vědět? Stejnak si jak slepičí řit - jak sa něco dovíš, hnedkaj to po celéj dědině rozneseš!" -zavrčali.

„No pravda - a ty tetky si to nechajú pro sebe, máte vidět! To je zrovna tak, jak dybyste to dali policajtovi na buben - ja N zupomněli ste sa napit!" - a přistrčil sem ím pleskačku pod nos. Zavětřili jak honící pes a abych neucukl, tož po ní lapli. Upili a místo aby poděkovali, tož »vyhrožovali«:

„Já ťa jednu mosím zamlaždit — pazúre přemúdřelý!"

Kolikrát bych už mosél byt zamlažděný...

„No, šak dyž nechcete, tož ně o tem šífě vyprávjat nemosíte — hlavně dyž to budete vykládat babám na dračkách..." -a chystal sem sa, že půjdu dom.

Trhli sebú a zdálo sa ně, že počítajú do desíti...

Ťukli fajku do kramflíka od holénky aby vyklepali popel, nacpali si a po prvním puku sa rozvykládali:

„V životě sa někdy dějů věci přenáramné až prapodivné. Víš něco o maríně? Nevíš! Tak nanejvýš o Maríně Křepelkovéj, co na ňu dycky vyvaluješ oči jak blumy. Tož to si teda vedle, lebo Já myslím na marínu námořníckú! Nikdá ně ani ve snu nena­padlo, že bych mohl čuchnut k moru, lebo vodu sem neměl rád itni v bruchu, ani v holénkách. Ja - tož abych sa dostál k věci. Dyž sem v Bosně chytil gulku do stehna a v lazarete sem sa za nějaký čas znotýrovál, nejakú záhadnú cestu osudu ňa transportovali do Netálije na loď. Až pozděj sem sa dověděl, že ně spletli dukomenty s jistým Martinem Pekáčem z Hanéj. Nepo­mohly moje řeči, že patřím k vodě jak hasická fagula ke stohu slámy - a jelo sa.

Viděls už někdy válečný šíf - neviděls? Tož to je dobře aspoň ně mosíš šecko věřit! To je také ukrutánské lodisko, že dybys ho chtěl přejít, tož si mosíš vzít tři dni orlaub. Šak zme tam měli aj listonoša, lebo mosél nosit psáni z jedného konca šífu na druhý. A to ešče jezdil na velocipéde... Z téj lodě trčaly kanóny jak nazlobenému koeúrovi fúsa, a dyž zme z jedného na průbu vystřelili, tož to byla taká šupa, že sa mořským pannám ocase sukovaly. A kotva jak naša chalupa - to měli třé chlape co dělat, aby ju hodili do mora. A včílkaj si zrovnaj, že by ti spadla na palec...

A tož jedného dňa nám bylo oznámené, že odrazíme od břeha. Došel za mnú šíf-generál, popléskál ňa po zádoch a povidá: Matúšu, ide do tuhého. Nachystaj si několik nafúknutých puchý­řů z prasacka — čím věcéj, tým lepší. Dyž budeš moset »v plnéj polní« skočit do mora, tož jeden puchýř by ťa neunesl...«"

„No, to teda měl pravdu!" - súhlasíl sem a dělal, že ím věřím.

„Šíf býl samá pantla, samá fangla, čerstvo barvama pomalo­vaný a muzika vyhrávala. Ale tenkrát si tá lodička naisto nepo­myslela, že to bude marš poslední... A také ja — dostala tor­pédo a zapíchla sa do mořského dna jak vidle do hnoja. No a z celého abtajlungu sem ostál živý enom já!"

Vyvalil sem oči, div ně nevypadly:

„Ná — a jak sa vám to podařilo? To umíte tak dobře plovat, alebo ste tych puchýřů měli celý mandel?"

„Ále, co ťa vede — já plovu jak pantok pod vodu. Včílkaj došlo k téj záhadnéj až prapodivnéj cestě osudu!"

„Jaký osud? Nelez na hrušku, nespadneš důle..." — při­pomněl sem ím jejich teóriju.

„Neskač ně do huby, paradajo!" - zavrčali. „Měli zme odjet o půlnoci a tož sem si řekl, že sa ešče půjdu z pevninu rozlúčit. Přepočítal sem pár grajcarů žoldu, nikemu sem nic neřekl a hy-baj k přístavu do takej kamenéj šenkovně. Krúci, tam ti byla taká chutná, šumná šenkéřka, Talijánka jak plameň!"

Ešče včíl sa při téj zpomince oblizli a oči ím zabliščaly jak kocúrovi...

„Očenka měla černé jak fakýr, vlasy až modré a svatojánský chleba néni tak hnědý, jakú měla kozu. A kde sas podivál, tam na ní bylo něco k podívání. Enom kolem ňa dvakrát zakrúžila a už sem hořál jak věcheť slámy. Pěkné chlapisko sem tenkrát býl, enom co je pravda, a ešče k temu aj v mariňáckéj uniformě

tož si možeš myslet! Mluvit talijánsky sem neuměl, ale očiska-a sem jí pověděl všecko — a potem aj rukama...

No a protože sem ctil našu barvu, tož nejprv butelku červe­ného a nato zasej butelku bílého vínečka a už byly ruky hoře. Jak sem zanotoval:

„Nalej ty ně šenkérečko máz vína

za mnú stojí moja milá ona by pila..."

a k temu sem přidal:

„Červené vínečko jak višna ty moja galánko šidíš ňa..."

už na mě byla přilepená jak známka na kovertě. Nevím, lesti sem jí voněl rozmarýnů, ale hnedkaj ně obtúlala jak svatý obrázek a že: Siňore, kapišto! — a já zasej: Siňoro, napiš to! — lebo už sem býl bez grajcara. Šak já ti to zaplatím, až sa z mořa vrátím...

Enomže tá už měla v tú chvílu tak kalné oči, že nevěděla lešti mám platit já jí, alebo ona mě! Jedno je ale načisto isté, že Talyáné včíl majú tú jejich krev trochu pomýšanú ze slovácku...

No ale že aj ve mně žbluňkala krev jak lízačka v kotli, to ti vyprávjat nemosím. V těmto momentě sem měl devadesát chutí - ale ani jednu na vojnu... Nečúl sem ani neviděl, enom sem sa tam mrvil jak čmrlák v mechu. A v tú chvílu vpadli do šenkovně tací třé makaróni a tak ňa zliskali, že sem do přístavu lezl po štyrech. No a dyž sem sa tam dogúlál — to už bylo dávno po půlnoci — tož lodička byla v sakroch...

No a to je všecko! Krúci, ale mojéj Kači to neříkaj, lebo tá by ňa ešče dneskaj zrychtovala horší než ti třé makaróni..."

Zavrtěl sem hlavu, že nepovím ani slovéčko — jak bych mohl, ane přeca chlapi...

Stařeček spokojeno kývli a že už byli rozvojančený, dodali:

„Totkaj sem listoval ve starých knížkách a narazil sem tam na rytířské vojny. Já, panečku, rytíře, to byli ftáci — ti sa měli! Enom jezdili na koňoch, a dyž už rúpama nevěděli co dělat, tož sa drcali takýma dlúhýma palicama, kdo keho dostane ze sedla důle. A ináč enom jedli, pili a frejířky oblažovali. Za každým ry­tířem bylo při hostině smetisko a hladné psisko, lebo rytíř při tem hodokvasu házál ohryzané kosti za sebe.

A to brnění co nosili, bylo namúdušu lepší než ty naše erární hadry. Enom si zrovnaj, že bys v takém brnění došel k muzice a zemlela sa bitka. Chce ťa někdo džógnút křivákem - pichne ťa a má po křiváku — lebo sa mu zohne... Spadneš do bahna, nic sa nestane! Napumpuješ na brnění vody, lebo to vyčmácháš v potoku — a si jak nový! Jednu začas to vypucuješ šmirgl-papírem, enom sa to na tobě mekoce až oči přecházajú. A dybys to aj někdy pošramotil, zandeš ke kovářovi, dvúma nýtama ti lépne na zadek kus plechu z konzervy — a už ti tam nefučí...

Podle chuti frejířky to možeš natírat všelijakýma barvama, třebas aj pětkrát do roka. A dyby byla náročnější, tož sa možeš nabronzovat a si jak vánoční šiška!

Každý rytíř nosil v kapci kus špeku — aby si mohl namastit panty, dyby mu to po cestě vrzalo. Místo řemeňa nosili kolem břucha obrúčku z kola od voza, ale temu scíplejšímu stačila aj z tragača. K celéj téj plechovéj parádě patřila aj šabla. Tú měl rytíř na to, aby s ňú mohl »vypucovat« pošramotěnú česť svoju lebo svojéj frejířky. A dyž enom jedl, pil a páchal »orchydeje«, tož nakonec byla šabla dobrá aj nato, aby sa s ňú mohl vysekat z dluhů...

Teda pravda, všecko nemože byt akorát a aj brnění mělo svoju chybu — teda svůj tmavý fléček. Najstrašnější bylo, dyž sa ta­kému rytířovi dostala pod brnění blecha! Jak hnedkaj neměl po ruce klúček od gatí, alebo — nedaj bože — aby sa mu zasekl zámek, to byla tragédyja v plechu! To sa spolem tak dlúho mlá­tili, až padli obá...

Dyž sa dlúho nic nedílo a na rytířa dopadl stesk a smutek a začala ho svrbět koza — obtúlíl manželku lebo frejířku, zamkl opasek cudnosti a jél do světa hledat novů vojnu...

Dyž sa za pár roků vrátil živý lebo mrtvý, našel děcek plné cimbuří! Lebo v tem bojovém tumlu zapomněl ten klúček od opasku na stole..."