UKROJTE NĚ TEHO ZA DVĚ KORUNY!

Aj, co ti mám chlapče vypráyjat — začali stařeček Pagáč — „život by býl prázný jak moja šrajtofla, dyby si ho člověk nejakú tú komédyjú trošku nevyparádíl. A smutný by býl taják já, dyž nemám v kočičáku ani smeť tabáku. Ja, abych nezapomněl — poščaj ně na paklu, lebo ně už jazyčisko svrbí, že nemožu vydržat. Stejnak sem už Kači vykůříl celý míšek maryjánkových plev a dyž sem šél s tú »vůňú« kolem chlévů, tož sa nám plašili koně!"

Už ani nevím, kolikrát sem ím »poščál«, lebo stařeček si vypoščávali »na věčnu oplátku«. Ale dělal sem ím rajfajzénku rád, lebo stařeček ně za to dodávali »duševní stravu«.

Nacpali si gipsovku, spokojeno zabafali a zpomínali na čase, kdy měli ešče všecky zuby:

„Nó, je pravda, si také dobrý kujón, ale dyž sem býl taký odřezek jak ty, tož sem býl inší ražák! Jak mňa učuli na dědině, tož všecky maměnky přede mnú skovávaly céry do skřicha a po­křižovali sa jak před čertem. Éj, to si možeš myslet - vřelo to ve mně jak v kotli! Ale zakaž, aby kfítka nerústly! No a zakaž lásku! Ale co — to sú také hlúpotiny. Víš, chlapče, všecko ťa jednu přende a ostane ti enom tá fajka, z keréj si možeš »utahovat« až do smrti.

Dyž sem býl mladý, smrděla ně práca — včílkaj ně smrdí fajka. Myslel sem, že zežeru svět — no vidíš a žatým svět zežrál mňa. Nadřel sem sa v životě jak kůň a podivaj sa včíl na mňa — vrže ně v kolenách, rachotí to ve mně, jak dyž přesýpáš ořechy a dybych nebyl podpásaný řemenem, tož sa rozpadnu! Vidíš, to sú ty boží zákony, na kerých nikdo nic nezmění...

Býval sem šohaj urostený jak linda a dneskaj mám hubu krabatú, že už tam pro nové vrásky néni místa. Byli zme mladí a šumní — no a včílkaj už zme enom šumní...

Kdysi ně chtěl jeden přespolní přebrat galánku — šak Těrku Kožuchovu! Jak sem ho gabíl za ohryzek, tož vyletěl zavřitým oknem a ešče vyrazil sedn palések z plota. Ale mosél byt tvrdý, lebo dyž sem vyletěl ven, že mu »pomožu na nohy«, tož sem u kerchova na silnici zahlédl enom paty a mračno prachu. A dyž už sem býl rozjetý, tož sem s téma ostatníma pajtášama tak vrtěl po šenku, že zadkama okřápali maltu ze zdí až na tihly. Trochu sem aj v hospodě »přestavíl« nábytek a hospocký Bečka čapěli strachem za šentyšem jak osa na bombósi a zubama klapali jak datel. Éj, šak ňa potem doběhli — a dvakrát — a jaksapatří!"

Stařeček si zapálili vyhaslú faju a vykládali dál:

„Býl sem zasej bez groša jak obyčajně a dyž ně hospocký uhlédli, že sedím zgrčený jak žebrák u kostela, pravili:

»Matúšu, kupím dřevo!«

Dyž je núza najvyšší, pomoc boží najbližší — pravím si a hnedkaj sem sa optal:

»Šak može byt — kdy ho chcete ?«

»Až ho naděláš, tož dojeď!« - pravili Bečka.

Tož si možeš myslet, jak sem sa tumlovál. Ani sem sa moc ne­točil a hybaj do lesa.

Na druhý deň k večeru sem dojel s fúrú před hospodu. Hospocký chvilku obcházali vůz, nahlédli přes brýle na mňa a optali sa:

»Co stojí tá fúra?«

»No, je teho dobré dva metry — tož dvě stovky!«

Chvílu potichu počítali, potem vytáhli jedno pěkné poleno, dali ně do ruky pětikorunu a spokojeno pronesli:

»Tož tak, Matúšu — toto poleno sa ně lúbí. Nechám si z něho spravit rám na okně a šprlata k šentyši, cos rozmlátil — a ty od teho potem zaplatíš...«

Éj, jak ně tenkrát bylo, to sa nedá povědět. Veliké ščestí hospocký měli, že za sebú rychlo přibuchli dveřa, lebo sem ich vykůříl ve fajce — éj, pravda, pravda — vykúříl! A ostalo by po nich enom trochu smradu, jak z tych maryjánkových plev. Zlosťú sem sa až dusil a abych něco neprovedl, co zaváná palagrafem, tož sem raci práskl do koní a ujížďál od hospody tak, že sem cestú půl fůry postrácál. Červ zlosti ňa zrál, ale to ešče neměl byt mému utrpení konec...

A včíl ně stařeček vyprávjali historku, kerá skončila sudem.

Ida jednu z lesa, zastavili sa před hospodu, lebo žízeň a hlad po celodenní dřině býl veliký. Pilu, kerú nesli přes rameno, pohladili a pravili:

„Ty si pila — já sem ešče nepil! — a vpadli do šenkovně:

„Dajte ně guláš a pivo!"

Že měli stařeček na futrách »sekeru«, ozvalo sa za šprlatama zamrčání:, ,Nemáme!"

„Tožvuřtu!"

„Nemáme!"

„Herinka!"

„Nemáme!"

„Tvarůžky!"

„Nemáme!"

Hospocká vystrčili hubu zamaštěnu od husy mezi dvérca od kuchyně a vybřéskli:

„Starý, daj mu po čuni —ať si nevybírá!"

Stařeček enom zavrzali zubama a ze sakrama vyjeli z hospody.

Ale zapřísahali sa, že ím to nedarujú...

A nedarovali!

Za nějaký čas zasej dostali k jídlu „Nemáme!" - a na to čekali. Rozhlédli sa po hospodě, jak dyby něco hledali. Zastavili sa na kleci s kanárkem a optali sa:

„Co stojí ten kanárek?"

„Dvě stovky!"

Stařeček bácli šrajtoflú o stůl a dodali:

„Tož ho upečte!"

Za chvilku sa nesla vůňa po šenkovni jak v hody a hospocký šupli před stařečka malovaný taléřek a na něm teho malého upečenca, kerému enom nožky trčaly...

Pagáč vtáhli vůňu do nosa, mlazgli a prohodili:

„Tož ně teho ukrojte za dvě koruny...!"

Bečka v ten moment ztuhli a zbělali jak gips. Zalapali po lufte práznú hubu jak užovka a oči měli vypleščené na Pagáča zrovna tak, jak Pagáč na nich, dyž si z fůry vybírali jedno poleno...

Potem zařvali, že ím obrázek z bavorskú krajinu spadl ze zdi, chňapli taléřek aj s kanárkem a buchli s ním stařečka po čele, že sa ím v očách zaiskřilo. Stařeček překotili stůl, chytili šenkéřa za krk, zametli s němá hospodu, práznú klec ím narazili na hlavu a hodili ich přes šprlata za šentyš.

Dyž vycházali z hospody, ve dveřách sa obrátili a na hospockú, kerá nahlédali fukem ve dveřách z kuchyně, zařvali:

„Nemáme!"

Dokáď hospocký chodili za šentyš kolem pultu, tož sa ím nikdá nic nestalo. Ale protože »šli« tentokrát přes šprlata, tož byli celý dodřený a dokřápaný.

Tož tak sa »kanárek« dostál k sudu.

Stařeček dostali štrnást dní a škodu nahradit. Hospocká dostali žlútenku od pukléj žluči. Hospocký, kerý dostali »heksnšús«, chodili celé noce po »Kačeníku« a kývali hlavu jak húpací kůň