TATÍ, POTE DOM - ON BY VÁS ZABÍL!

Sú hody — najvěčí svátek v roku!  Na šohaje z děvčicama je radost' sa podívat. Košule z rukávcama naškrobené a bilučké jak snih, holénky vyglancované a pantle vypiglované. Muziky vyhrávajú, sklenky zvónijú, vína v bečkách ubývá, krev sa rozohňuje. Hospocký Pipa majú hubu od »natahování« koštéřem nafúklú jak filčák — šak sa není ani co divit, lebo »husy chcú pit« a blatnický »Roháč« dobře »stahuje masné«.

Strýc Mrňús, známý vrták a brbloň, mašírujú přes dědinu do hospody. Hubu ešče zamaštěnu od husy, veržinu v kůtku a »ani v levo, ani vpravo« nesu sa jak pudmístr...

Dyž byli kdysi radním, ludé o nich říkali, že sú jak panský koblih — nafúklý a prázný...

Doňda do šenku, sedli si na lávku proti dveřám, aby na všeckých viděli. Hnedkaj si dali štvrtku vína, nato »ftáčka halúzkovéj«, potem zasej štvrtku a osmičku sprostéj — a za chvilu čučali jak žába z kyšky. Nos sa ím svítil jak paradajské jabko a v kúři byli zamotaný jak indický pámbíček.

V tú chvilu sa do hospody vhrnúla partyja šohajú a že už měli také »nakúpené«, tož břéskali jak kočky v máji.

Mrňús zvraščili hubu, že měli obočí až do půl nosa, a jak bácli pěsťú do štola, zahučali:

„Ná, co jééé? Kdo má ten řev tady počúvat?"

Francek Pagáčůj ze smíchem vykřikl:

„Strýčku, tak sa ně zdá, že si budete moset sednut na uši!"

Mrňús, jak hromem trefený, zařvali:

„Cóóó, vy sopláni — já vám ukážu, kdo je Mrňús! A už sa pakujte — tam si lezte vyřváňat do Kačeníka! Či si myslíte, že sem uši vyhrál v lutriji?"

Strýc zapomněli, že také byli kdysi mladý — a toto bylo horší jak píchnut do šršního hnízda...

Chlapčiska sa načepýřili jak krocani. Totak — zavrtat do slováckých šohajú! A ešče k temu v hody!

Ledvá to strýc dořekli, Janek Kopálůj, známý biják a vína pitel, zavískl, že sa lampa u stropu rozhúpala, a zařval:

„Čí sú hody?- Našééé!"

Strýc Mrňús došli k Jankovi, chytili ho za vyšívánu košulu a škubli — kdesi u lémečka plátno zapraščalo...

To byla druhá chyba, kerú strýc udělali!

Janek zavrzal zubama, zasakrovál jak propuštěný kostelník a líz strýca po hubě. Ten békli jak koza a spadli pod stůl.

Vtem sa rozletěly dveřa a do šenku vletěl jak drak syn starého Mrňúsa — Jura!

Strýc sa zvihli ze zemi, držali si škraň a zaskřehotali:

„Jurko, ten somár ňa liščíl — vyrovnaj sa s ním, snáď nenecháš mlátit tatu!?"

Jura si vyhrnul rukávy, naplúl do dlaní, nadul sa jak krmná hus a aby Jánka zastrašil, břéskl:

„Cóóó, ty pajtášu zaškňúřený, ty budeš bit mojého otca? Že ho nepleščíš ešče jednu?"

Janek sa ušklébl, jedno oko přivřel, jak dyby mířil flintu, a bez řeči - bác strýca, hnedkaj ležali na zemi podruhéj. Jurku enom ošlahl větr, lebo Janek měl ruku jak uhlařskú lopatu. Pomohl tatíčkovi na nohy, keré sa mu už začaly podlamovat a ešče jednu zúfalým hlasem vykřikl:

„Že - že — že ho neliščíš ešče jednu?"

Jankovi vyletěla ruka jak semafor a Mrňús dostali takú, že vletěli oknem do kuželně...

Jurka pozbírál tatíčka, kerý měli oči vypleščené, jak dyby na nich spadla mlatevňa a šuškal ím do ucha:

„Tatí, pote dom - on by vás zabil!"

Strýc už po cestě fantazírovali. Vyprávjali Jurkovi, že jak zapřihali kobylu, tož ich kopla do hlavy...

Dyž už byl Jurka s tatíčkem hodný kus cesty, utěšoval ich:

„Nic sa, tatíčku nebojte, šak já mu, slivoňovi, ukážu! Až poleze kolem našeho, čibály mu urazím a hrtáněm zákrutím jak slépce - potfoře blbéj!"

Potem seděl v humně na žentúře, hlavu v dlaňách a přemýšlál o pomstě...

Hody končily. Husy dojezené, víno vypité a šohaji sípavýma hlasama prozpěvovali:

 

Hody milé hody už

sem dohodoval už

sem štyry noci

doma nenocoval...

A bylo to aj poznat: dýmu v hospodě toléj, že už lampu nebylo vidět. Rukávce už nebyly ani naškrobené, ani bílé a horko jak v udírni.

Bylo jaksi kolem půlnoci, dyž sa do stínu k hospodě došúrala záhadná postava — Jura. Býl přilepený na stěně, zuby zaťaté a v ruce palésku z plota. Čekal na Jana.

Potil sa za ušima jak nemocný kůň. S krkem natáhnutým, nahlédál přivřítýma očima přes zarosené okno do hospody a cedil přes zuby:

„No, enom tancuj, Janečku, tancuj. Šak ty dotancuješ a potem ti já zahraju, že ti budu gatě malé - enom dočkaj!"

Dohráli — a už vidí Jánka, jak ide ke dveřám. Dvérca sa otevřely, glocek bzúkl luftem a říz po hlavě, enom to zadunělo! Ale jóóój, zle je — Jurko, máš smolu! Lať dopadla na hlavu kmocháčka Obrúčky, kerý vyšli z hospody před Jankem...

Ešče ščestí, že paléska dopadla na tvrdú slovácku hlavu, keréj sa, až na menší guču, nic nestalo. Dyž sa kmocháček dověděli, že to patřilo Jankovi, tož to Jurkovi odpustili, ale k sudu přeca enom došlo.

Janek sa hájil a také mu to všecí dosvědčili, že tú první facku dostali Mrňús za to, že ím nadávali, a ty ostatní že Jura chtěl. Ale nepomohlo nic — dali mu na týden »celé zaopatření« ...