SVRBÍ MNA NOS...

 

Starý Truskavec seděli u šopy na otépkách, fajku v hubě dřímali. Pohádali sa z tetku, tož trucovali. Slunečko ím svítilo na hlavu a za chvilku už »řezali fošně«. Najednú porculánka vypadla z tresky a žhavý popel sa ím vy­sypal za košulu. Uščípilo ich to, vyskočili a z řevem sa buchali jak černošský čaroděj, lebo už ím horala košula aj z kordulú. Hromy a sakry z nich letěly jak z gulométu, lebo strýc byli starý brbloň a »potfora zteklá« - jak říkávali tetka a toto ím ešče dodalo. Nadávali na celý svět a chodili po dvoře z hubu zakaboněnu a krabatú, jak tlama na hasickéj oponě.

Ida kolem chléva do izby, šlápli na hrabje, jak byly opříté o zeď a ten delší konec ich křápl po čele. Enom co sa ím rozletěly iskry, které ím vyskočily před očima, odpluli, rovnýma nohama skočili na hrabje, enom lunty z nich ostaly a kopli do nich, že letěly až k mlatevni.

Truskavec prskali jak skřeček, praščili metlu psa, kopli do maslénky a do branky ze síně. Kočku chytili za ocas a vyhodili ju z izby na hnůj.

Že byli ztekem nabitý jak kanón, šli do komory, aby zlosť zapili slioviců. Lapli flašu a dali si pořádný hlt — petrolínu! Vypleščili oči a ohryzek ím začal létat jak »paternoster«. Kašlali, pluli, frkali a kýchali — všecko zaráz. Zatrúbili do šnuptychla, vletěli do izby a kopli do kamen, že ím noha proletěla přes kachle do pece. Chtěli sa napit z puténky vody, ale dyž zistili, zeje prázná, tož ju narazili na branku a ze škaredýma sakrama zahulákali:

„Éj, nadarmo ně nos nesvrběl! Dneskaj sa něco škaredého stane — snáď vás všeckých pozabíjám!"

Tetka enom zavrčali od pece:

„No bože, už sa ťa bojím, až sa celá třasu! A táhni ven! Enom palunduješ po baráku, děláš ostudu a o prácu sá nestaráš — přes pcháči už néni rolí ani vidět! A lešti tú tvoju zteklinu zváďáš na nos, tož si ho přiraz mezi vrata!"

„Těžko, Anežko!" - zahučali strýc, hodili motyku přes rameno a brali sa z brbláním do póla. Stejnak sa doma hádali furt, lebo sa ím céra vdala »proti vůli«.

Iďa kolem humen, potkali neščasnú náhodu svojého »milovaného zeťa«. Nafúkli sa a nos naráz z baranicú, nesli sa jak páv, ani nemrkli:

Jurka zastavil »otca« roztřaseným hlasem:

„Pámbu vás pozdrav, tatíčku — chtěl bych s vama mluvit!"

Truskavec odsekli:

„Já s každým volem nemluvím!"

Jurku polélo horko, ale přemohl sa a klidno přiznal:

„A tož to já zasej mluvím — mně to nevadí!"

Strýc sa bez řeči otočili a říz Jurku motyku. Ten zalétý krvú vletěl do chalupy. Kačenka, céra radostná, zalomila rukama nad hlavu, vyběhla před chalupu a vykřikla:

„Panenkomaryja, nále táti, co to děláte?"

Truskavec, kerý byli v tú chvílu jak kat, zařvali:

„Neptaj sa a už sa pakuj, lebo zrubu aj tebe! Tak sa jedná s otcem? Enom zdraví ně užíráš — ledačino!"

Bylo to bolestivé, ale inéj cesty nebylo — zešli sa u sudu.

Nad všeckýma visalo škaredé černé mračnisko.

Pán súcí krútili hlavu nad protokolem a potem spustili na Truskavca:

„Tož počúvajte, strýců — všelijakých případů sa v životě trefí dosť, ale něco tak škaredého jak máte vy, to sa zas tak honem neuvidí! Nezdá sa vám, že byste už měli dostat rozum? Mladí vás už několikrát prosili, abyste ím přispěli na postavení domku. Obá sú pracovití a majú sa rádi. No a vy sedíte na penězoch jak kvočna na hnízdě. Do hrobu si ten majetek nevezmete, ke svému děckovi citu nemáte a zeťa byste málem zabili! - Néni vás hanba?"

Strýcovi při tem »kázání« červenali uši a celý sa rozklepali. Cosi sa v nich zlomilo, lebo pod tíhu svědomí zvěsili hlavu. A dyž k ním došla céra Kačenka, vzala ich za ruky a ze slzama v očách ich prosila, aby s ňú měli súcit, začali bečat také a s posmrkováním před sudem prohlásili, že hnedkaj pujdú z mladýma k notářovi a nechajú ím připsat deset měřic »Vrchních dílů«.

„ - a ešče vám dám tú strakatú jalůvku a nějaké peníze — a — doňděte k nám v nedělu na besedu!" — dodali...

Do černého mračniska zasvítilo slunečko pohody, lebo sa v ponuréj súdní síni načisto rozjasnilo.

Jurka rád odpustil tatíčkovi tú »výplatu« motyku, dyž věděl, že tým bude vykúpený klid v rodině.

Truskavec si cestu dom pobručovali:

„Tož tak a včílkaj mosím to rozkřápané doma pospravjat. Ale o jedno ťa, Antonínku, prosím — ať ňa už nikdá v životě ne­začne svrbět nos..."