POSLEDNÍ SÚD

     Abych pravdu řekl, nebýl sem ve svéj koži. Vrátíl sem sa do svéj rodnéj dědiny po nekolika rokoch a moja první cesta védla k súdu. Kdysi sem tam chodíl každý týdeň a furt bylo o čem psat. Tož sem býl zvědavý, co sa za tú dobu přihodilo...
     Ve starém zámku, kam si ludé chodili pro spravedlnost', sem sa dověděl, že si ani nepamatujú, kdy naposledy tam od nás nekeho súdili. Z teho sem býl tak udivený, že sem sa hnedkaj vypravil za stařečkem Pagáčem, lebo to byla jediná "informační kancelář". Co sa kde v dědině šústlo, o tem hnedkaj věděli a enom tam bych sa mohl něco dovědět.
     Přivítali ňa jak ztratěného syna a zvědavo nahlédali do kufra, kerý sem donésl. Dyž tam našli nekolik paklí tabáku z všelijakýma malovanýma obrázkama a dvě fajky - jednu z tú dlúhú tréskú - nebyli k udržání. Hnedkaj ju zmontovali, nacpali "tým voňavým, kerý myslím kúřijú enom pán farář", a posvátno bafali. Pochodovali po izbě z vyvaleným břuchem a pochvalovali si: "Takú faju nemajú ani lékárník a nadlesní už teprú neé! Chlapče, toto ti nikdá nezapomenu - z téj budu kúřit enom v nedělu po požehnání a chlapom ju ukážu enom přes okno!"
     Donésli z komory slivovicu, naléli do dvúch pohárků a dyž zme si štrngli, tož báňali, že to mlazgalo, jak dyby volali na psa...
     Dyž sem ím pověděl, proč sem za nima došél, podivali sa, jak dyby ňa teprú uhlédli, a drcli sa do čela:
     "No baže - dyť tys byl dlúho odjetý, tož to nemožeš vědět! To ti teda mosím povědět od samého začátku..."
     Naléli si do svojého pohárka, lebo já sem z mojého enom usrkl, opřeli sa pohodlno na legátce, natáhli nohy a začali:
     "Za nejaký čas, cos odjél, zme tady měli velikú povodeň - no, boží dopuščení... Voda sebú brala králíkárně, krmíky, chlévky, klece aj z husima a šecko, co nebylo napevno přidělané. Za tři dni voda opadla a včílkaj všecí začali hledat, co ím odplovalo. A to byla druhá pohroma. Jeden u druhého našli nejakú věc lebo zvířa a nastala změť jazyků jak v babylónskéj věži. Obviňovali sa ze zlodějstva a začali sa súdit jak splašení. V dědině bylo toléj sudičů, že sa ludé už mezi sebú ani nezdravili.
     A dyž už sa zdálo, že snáď nastane konec světa, tož došla spása: Volili zme nového starostu. Naisto sa počítalo s tým, že sa ešče udržijú starý Cabúch, ale v poslední chvilce sa karta obrátila a byl zvolený najvěčí biják v kraji - Martin Kordula. Nekeří sa křižovali před tú pohromu a druzi sa zaséj uščuřovali, co to donese nového...
     Jedni z vyvalenýma očima zvolávali všecky svaté a vybřeskovali, že Sibíla hádala dobře, lebo dědina už sa třase v základoch a ostane po ní enom smradlavé spálenisko, jak po erteplovéj nati. Druzí zaséj z vírú předvídali: "Udělaj z pytláka hajného a rana v lesi nepadne" a "Ze zloděja udělaj policajta a možeš spat klidňúčko při otevřenéj chalupě".
     Řeči letěly na všecky strany světové, ale oči byly upříté enom na jedno místo: na Martina Kordulu! Chlapisko jak Jánošík, že mu ani jedny dveřa nestačily, a ručiska jak lopaty, že na nich v hospodě mohli hrát karty. Všecí enom čekali, kam sa dědina pohne, až do týchto rukú chytí obecní opratě...
     Po jeho zvolení byla v sále "Na obecním" schůza všeckých občanů. A dyž sa zvihl Martin Kordula, zostali všecí, jak tam stáli lebo seděli, z otevřítú hubu jak prvňáčci, dyž dondú poprvní do školy. Jeho řeč byla kraťučká, ale načisto jasná:
     Rozkročil sa, roztáhl ruky, že byl jak větrný mlýn, a zařval jak na pastvisku: "Občané!" Dyž ale uhlédl, že sa všecí zgrčili, tož zasej ruky spustil a začal: "Na jedno sem v poslední době došél: Naša dědina je zachvátěná morem. Morem zloby a nenávisti. Ale od zajtrajška sem pustíme inší luft! V dědině bude tichúčko jak na palúčku v "Rubisku" a dobrá pohoda mezi všeckýma. A starajte sa o rozumné věci a né o také hovadiny jak doposaváď!" A tehda mu najvěčí sudič Cyril Misek odsekl: "Ná, co bych sa starál? O dušu sa ně stará falář, o zdraví kořenářka Peléščena a o peníze advokáté!"
     Po téjto rúhavéj řeči sa Martin - starosta postavil, že mu nos šél zarovno s petrolínkú, praščíl na stůl, že všecky sklenky stály v haptáku, a zařval, až sa hodiny na věži zastavily:
     "Tož pravíš, že advokáté? A já ti povidám, jak sa Martin Kordula menuju: Na našem kotáře bude konec súdom a súdit budu včílkaj já! Rozuměls? Alebo to mám napsat na řemen a ošvácat ti to o kotrbu ?"
     Nastalo také ticho, že bylo čut červotoča, jak hryže futra, a súsedé sa rozešli dóm... A co starosta Kordula slúbíl, to také splníl - a hnedkaj třetí den.
     Pobili sa mezi sebú Francek Hrotkúj z Janem Bočnicovým a starosta Martin sa dověděl, že chcú ít do města k súdu. Proto ich teda pozvál na obec a tam ím pěkně klidňúčko promlúvál do duše, aby sa smířili a podali si ruky. Ale jak dyž ich obúch šidlem džógne, že totak, podat si ruky - chachááá, máš ho vidět! A že půjdu pro spravedlnost' ke krajskému do města a že - co ty nám budeš rozkazovat? Starosta Martin ešče jednú klidno připomenúl, že ím radí po dobrém, aby sa smířili. Ale dva kohúté že né a né a že pujdú k súdu...
     Tož si teda vyhrnúl rukávy na košuli a povídá: "Dobře, legrúti! Jak ste mohli zistit, zatým sem vás furt šanovál.
     Bárskerý šandár by už nasadil ostřejší šporny, ale já to s vama ešče oprubuju po dobrém. Je načisto jasné, že máte obá tvrdé palice, no a dyž je maso tvrdé - tož sa mosí poklepat..."
     A než bys okem mrkl, chytíl do každéj ruky jedného za lémec a búchál ím hlavama o sebe jak z ořechama. Potem před obecní dum vyletěla noša hader a druhá noša za ňú. Enomže v tých hadrách byli Francek z Janem a za němá sa nésly hromy Martinovy:
     "Ešče ste ně zapomněli podepsat protokól, pazúři! A esli pochybujete o méj spravedlnosti, možete ít ke krajskému! Ale dyby vás to snaď - nedaj bože - napadlo, nadělám z vás šňúrek do gatí!!!"
     A co sa stalo potem, z teho měl najvěčí radost' "súcí" Martin Kordula, lebo oba sudiči si před obecním domem pomáhali na nohy a jeden druhého pěkně oprašovali. A najednú -- jak na befél - měli jedinú a stejnú myšlénku: z uctívej dálky zahrozili do "domu spravedlnosti" a zapadli do hospody.
     A iďa potem v noci dom, držali sa kolem krků a slubovali si kamarádství až do hrobu tmavého...
     Tož tak sa ponajprv představil Martin Kordula tajak starosta aj súcí v jednej osobě!"
     "No já" - pravím - "ale na to neměl právo! A je to dokonca proti zákonu!"
     "Tož tak múdrý si ty a teprú včíl! Ale tehda, chlapče, ludé z téj pohromy snad ztratili aj rozum. A nebýt Kordule, prosúdíl by nekerý aj poslední kozu. A proto súcí - Martin udělál dobře, dyž v takéj džungli nastolíl aj její zákon: právo silnějšího - ale hlavně múdřejšího!"
     Než si stařeček znova nacpali fajku, v duchu sem přemýšlál, že něco pravdy na tem bylo...

     "A včílkaj počúvaj" - vytrhli na z myšlének. "Povím ti druhý případ, kerým dondeš na to, že Kordula je chytrý chlap...
     Nedlúho nato radní Krpál přejeli na velocipédě kostelníkovi Míškovi kačenu. Kostelník za ňu chtěli štyrycet grajcarů a kačenu že si radní možú nechat. Radní mu dávali enom třicet grajcarů a kačenu že nechcú. Hádali sa, drcali do sebja, nadávali si a z radního už začaly padat aj sakry. Protože kostelník ve svéj funkciji hřešit nesměli, vybřéskli celý bez sebe:
     "A abys věděl - dám ťa k súdu!"
     Snáď to bylo zaklínadlo, lebo tajak by ze zemi vyrústl, stál za nima jak buh pomsty - starosta Kordula! Zastrčil si palec za řemen, rozkročil sa a jak dyž putru ukrajuje, začal:
     "Už vás hodnú chvílku počúvám a nemožu dojít na to, že tací dvá staří volé nemožú najít stejnú řeč... A radního k súdu nedáš !" - otočil sa na kostelníka. "Řekl sem jednú a naposledy, že tady budu súdit já, a tož vás hnedkaj na těmto fleku rozsudím, lebo nemám kdy sa s vama bavit... Podivajte sa, jak je to lehúčké."
     Otočil sa k radnímu a pravil:
     "Pokáď sem temu rozumněl, tož ty míníš dat kostelníkovi třicet grajcarů a tu kačenu nechceš. Je to tak?"
     Je! Nechcu ju!" - trvali na svém Krpál.
     "Tož ně daj tych třicet grajcarů" - nastrčil ruku Kordula. Dyž ich přepočítal, obrátil sa ke kostelníkovi : "A ty chceš štyrycet grajcarů a kačenu také nechceš. Je to tak?"
     "Je! Co s takú potforú zmrzačenú? Nechcu ju!" - súhlasili.
     Kordula vytáhl z kapce šrajtoflu, odpočítal z ní deset grajcarů a přidal k tým třiceti. Vysázál ich kostelníkovi na dlaň, búchl ho po zádoch a pravil: "Tož co - si spokójený ?"
     "Baže su - dyť sem vyhrál!" - ščúřili sa kostelník.
     "A co ty, radní - si také spokójený ?" - chtěl vědět starosta.
     "Ná, baže su - dyť sem to tak chtěl!" - kývli radní.
     "Tož tak je to v pořádku - tak majú končit všecky súdy... A včílkaj si podajte ruky a dite po svéj práci!"
     Zohl sa, lapí kačenu za krk a šel s ňú dom. Dyž zahýbal za roh, otočil sa a viděl, že ti dva ešče furt stójijú na jedném fleku a čučijú za ním. Pohlédl na kačenu a zistíl, že má přejetu enom hlavu. Tú dáváme stejnak psovi - pomyslél si. Ale za deset grajcarů sem kačenu v životě nekúpíl..."
     A stařeček sa zasmíli, až sa rozkašlali. Dali si pořádného hltá, buchli pěsťú do stola a optali sa ně: "Tož co? Je Kordula múdrý chlap, lebo néni?"
     "Hlúpý není" - pravil sem, "ale že by býl chytrý? Snáď - ale enom pro sebe..."
     "Cóóó? Pro sebe? Tož počúvaj, jak dopadl jeho poslední sud, kerý rozsúdíl tak, že Šalamún je protivá němu hadra!" Ešče jednu si cucli a začali:
     "Najprv ti mosím řéct, že z tehoto posledního sudu neměl Kordula nic - esli myslíš na tu kačenu za deset grajcarů - enom moje veliké uznání, že od tehoto případu už nikdo - čuješ - nikdo nešel ani k sudu, ani k němu, a že od téj doby je to tu tak, jak prorokoval ve svéj řeči, dyž byl zvolený starostů: Tichúčko jak na palúčku v "Rubisku" a dobrá pohoda mezi všeckýma..."
     Stařeček to nějak dlúho protahovali a už sem horal nedočkavosťú, abych sa dověděl, jakého "fleka" dál Kordula Šalamúnovi. Najprv ně ale připomenuli:
     "Včílkaj dávaj dobrý pozor, abys poznal, jaký je Kordula kanón. A esli před ním nebudeš smekat tu svoju hučku, keřů sis dovezl, tož ně už do baráka nechoď!"
     Zabafali, jak dyž sa rozjížďá lokomotýva, a jak kazatel vykládali o "posledním súdě":
     "Šlo tenkrát o slépku a stáli před ním jak třé králi: zloděj, okradený a svědek. Zloděj zapíral a opíral sa o všeckých svatých, okradený přisahal a dovolával sa "pánaboha nad sebú" a svědek svěčíl každému chvílu. Súcí - starosta Martin to chvilku sumíroval a dyž viděl, že ten špagát nerozplance, donesl čagan, položil ho na stůl a pravil:
     "Zdělajte baranice, stúpnite si a počúvajte tento rozsudek: Po vyslechnutí zúčastněných stran a po zvážení všeckých polehčujúcích okolností, podle právoplatných palagrafů usnesl sem sa na těmto rozsudku, proti kerému néni odvolání:
     Za á) Zlodějovi pětadvacet čaganem, že kradl!
     Za bé) Okradenému pětadvacet, aby si na svoje věci dával lepší pozor!
     Za cé) Svědkovi pětadvacet, aby sa nepletl do věcí, po kerých mu nic néni!
     A včílkaj vás žádám, abyste jeden po druhém předstúpili v tem pořádku, jak sem vás menovál, lebo exekúcija mosí byt provedená hnedkaj po rozsudku a neznese odklad!"
     Ale než Kordula položil ruku na čagan, aby provedl exekucí na zlodějovi, tož ti třé vyletěli ze "súdní síně" takým cugem, že vyškubli dveřa z pantů..."
     Stařeček do sebja hrkli zbytek z pohárka, zasmíli sa na plnu hubu a v tu chvilku sem zistíl, že nemajú už ani ty štyry zuby, keré měli, dyž sem tenkrát odjíždal...
     Došlo ně ich najednú lúto a zároveň sem sa aj radoval nad tým, že "v dědině je dobrá pohoda mezi všeckýma". A protože sem si vzal za životní cíl dávat ludom radost' a že sa začíná naplňovat moje veliké přání, aby nebylo ludí smutných a neščasných, rychlo sem kývl a z velikú radosťú prohlásil:
     "Stařečku, máte recht: Súcí Martin Kordula je kanón a tuto hučku budu před ním dycky hluboko smekat - a už zdaleka..."
     A od tehoto "posledního súdu" Slovácko sa nesudí. Dobrá pohoda mezi všeckými sa rozmohla jak zdravá nemoc přes celé Slovácko. Ale protože slovácká krev je ohnivá, ochlazovali si ju děláním "naschválů" a vyprávjáním historek, kerýma sa dodnes škádlívajú...


ZPĚT NA OBSAH