ŠLAHAČKA
     Chalupy v celéj dědině svítily vápnem a všecko bylo narychtované přivítat první svátky jara. Už týden před velikonocama zgúňali klučiska kolem potoka a hledali teňúčké prútky na žile. Šak pěkný průtek byl kolikrát vykúpený čmáchnutím do potoka a potem virgajzem doma. Ale za nějaký ten lepanec už stála noša malovaných vajíček, keré sa v pondělí velikonoční cpaly do kapec aj za ňadra. Kde měli děvčicu, stačilo u vrátek zazpívat:

"Maryjáno, stávaj ráno,
dávaj vajca každé ráno,
jedno bílé, dvě červené,
to je moje potěšené..."

     ... a už sa klučiska drali do izby jak draci a rubali žilama všecko, co mělo sukně. Šak bárkerý účet byl vyrovnaný při šlahačce!
      Jak třeba tento. Počúvajte:
     Štyré pazgřivci - Jurka Luskačkúj, Janek Vrbúj, Jožka Trháčúj a ten ťuhýk Francek Pagáčúj - chodili po šlahačce. Začali už skoro ráno, lebo kolem ósméj už měli košule pěkně naduté a kapce plné vajec malovaných aj syrových. U kapličky si sedli na mezu a "účtovali". Spočítali vajca a zrechnovali nějaký ten grajcar. A hnedkaj nato měl slovo Francek:
      "Tož tak, kluci - a včílkaj idem ke Kordulom na Terezu! Mosím jí oplatit tu žalovačku ve škole. Šak víte, jak sem si udělal z kaštana fajku. A ešče sem z ní neudělal ani dva puky a dostál sem od strýca školníka takú po hubě, že sem ze stěny uškubl mapu Evropy a spadl do kýbla z uhlem. Šak sem ju tenkrát vykmásál za lelík - opícu! A k ternu ně ešče učitel dali dvojku mravů - Tereza švirgatá!"
      Zhanobená huba kamarádova mosela byt pomstěná a tož "štyré mušketýré" jak jeden slavnostně pronesli: "Idem na nu!" A Francek si pro istotu udělal na konci žíle suk jak pěst'...
      Tetka Kordúlena pod navrátím zrovna lupali turkyň, dyž klučiska vletěli do dvora. V tu chvílu cosi zadúpalo a bácly dvérca: Tereza jak schoř šustla ze síně do komory, kde se skovala.
      "Kde máte Terezu?" - optal sa Francek, enom aby něco řekl, lebo ju už zahlédl.
     Tetka sa uščúřili, ani od turkyně oči nezvihli a pravili: "Šak ani nevím, lesti je doma
     Hrom by nebyl rychlejší, jak ti štyré pajtáši hépli do síně. Gáb za klučku a škubli. Dvérca sa trochu odlúply a skočily zpátky...
      "Je tam!" břéskl Janek - a už sa znova dali do táhnutí dveří, enom mrčali. Dyž začalo praščat v pantech, Tereza najednú pustila klučku a klučiska sa gúlali po zemi.
     Než sa zvihli, proletěla nad němá jak jelen. Smyk na dvůr a škrk do kurníka. A než za ňú kluci doletěli, už táhla žebřík za sebú. A najvěc ich dožrala tým, dyž na ně udělala dluhy nos a vyplazila jazyk. Začali létat kolem kurníka a břískali jak pavijáné.
      "Éj, počkaj ty opíco!" - kvíkl Francek, "šak my ťa dostanem, enom sa neboj! Hurá na nu!!!" A už sa drápali na kurník.
     Francek vedl útok. Dyž ale viděl, že sa na Terézinu pevnost' nedostanu, dál povel:
      "Henkaj ten škopek sem dogúlat, alebo tu bečicu pod okapem a postavit hore dnem!"
     Tereza enom svítila očiskama jak zaskočená kuna a nasísala, jak sa bojovníci rychtujú k útoku. Francka, kerého ešče furt svrběl liskanec, co dostál za fajku, hnala tuha po pomstě a v řeči si úlevo vál:
     "Šak počkaj, ty ledačino střapatá, enom dočkaj! Za chvílu budeš štráfatá jak zebra a ze sukní budeš mět cancory!"
     Tož pravda, přání tu bylo, enom ke skutku scházalo to najhlavnější: dostat sa Terézi na kozu! Ale jak sa zdálo, ta neměla ani trochu chuti prodat ju lacino. To také hnedkaj poznal Francek, sotva sa vydrápal na přistavenu bečku. Ledvá sa zachytil dvérek od kurníka, křápla ho Tereza bidélkem pro slépky po rukách, že hnedkaj čapěl - jednu ruku v hubě a druhů stískal mezi kolenama.
     Francek bolesťú zasyčál a vykřikl nový rozkaz: "Škopek postavte na bečku, abych byl vyšej!"
     Rozkázané, vykonané - a už sa znova drápal hoře. To už byl hlavu zarovno s kurníkem a radosťú nad výsledkem vykřikl: "A včílkaj ně podajte žílu! Něco uvidíte!"
     A uviděli. Sotva to dořekl, dostál od Tereze první velikonoční vajce - syrové slepičí - rovnu mezi oči! V tu chvílu byl žlutý jak mandarýn a slepý jak koťacko. Ešče neměl ani čas protřít si oči a už dostál druhé! Tereza měla mušku jak kanonýr Jabůrek - trefovala do jedného fleku...
     A aby dílo zkázy bylo dokonané, na zalepeného Francka sa dvércama z kurníka vyvalilo mračno slámy, plev, peří, kuřinců a všeckého neřádstva, co májů slépky v kurníku. S Franckem sa zatočil néenom celý svět, ale aj škopek, kerý byl zpošika zapřitý na ušách.
     Dyž vidíte vajce na taléřku, tož je teho enom taká odrobinka. Ale dyž Tereza vystřelila třetí slepičí granát, kerý sa rozstříkl na Franckovéj hlavě, tož myslel, že naňho spadl přinajmenším komín. V tu chvílu ztratil balanc, škopek mu ujel pod nohama a Francek proletěl dnem do vyschléj 'bečky. Dušky sa nad ním zavřely jak růža z Jericha a umíráček by nemohl tklivéj zaklinkat než obrúčky, keře sa nad mušketýrem zesypaly...
     A protože nikdá nebývá tak zle, aby nemohlo byt horší, poslední "slovo" měl Kordulúj pes Portáš. Už dyž klučiska vletěli j na dvůr, blavúzňál jak zběsilý a škubal řetazem. Byla to taká potfora steklá a ne nadarmo měli tabulku na vrátoch "Pozor, zlý pes!", lebo jednu už pokúsál listonoša Balíka.
     Zrovna dyž sa Francek vyhrabával z rozbitéj bečky, Tereza břéskla z kurníka: "Portášů, chyť ho!" Snáď tým ponuknutím dostalo uřvané psisko věcéj sily, lebo sa mu řemének u krku uškubl a z pěnu u huby si to nabral ke kurníku. Dyž ho klučiska uhlédli, už nečekali. Jurka z Jankem vletěli přes plot k súsedom a Jožka měl ešče čas vyběhnut vrátkama na ulic.
     Horší už to bylo s Franckem, lebo sa z obrúček a duškú nemohl tak rychlo vymotat. To už byl Portáš u něho. Ešče učúl zlostné zavrčání a známý zvuk trhaných gatí. Jak ho pes rafl u řemeňa, tož mu uškubl pudlo až pod kolena...
     Z vyvalenýma očima sa začal motat po dvoře a švihal žilú kolem sebe jak Artagňan šablú. Párkrát sa mu podařilo švácnůt Portáša po čumáku, ale dyž Tereza z kurníku zařvala "Portášku, enom mu daj, soplívcovi!", - psisko začalo tak dorážat, že Francek už nevěřil, že sa z teho dostane ze zdravu kozu... Dyby nedošli stará Kordulena na pomoc z metlu, dovíjak by to dopadlo.
     Francek sa aj z armádu táhl přes dědinu jak Napoleon z Ruska a byl od vrchu až důle žlutý jak húsacko. Janek Vrbúj mu přidržoval uškubnuté pudlo jak šlajér nevěstě, a dyž si za dědinu vytřípál skořápky z gatí, mezi bečáním vzdychl :
     "Tož toto sú "Veselé velikonoce" ? Éj, počkaj ty Terezo švirgatá! Narok ta tak zrubu, že si ešče na Ducha svatého
nesedneš!"

      Chlape seděli na lávce za chalupu, pokuřovali a řečnovali. Mezi dýmem z faje zpomínali stařeček Pagáč:
     "Teplúčké velikonoční slunečko sa ščúří jak laterna, břehy kolem potoka sú plné fijalek a sedmikrásek, vrbové pruty sú nabité mízu až praščijú a ftáčci šviřinkajú... No, pravda, to bývalo tak před padesáti rokama. Ale včilkaj? Včílkaj to má svatý Petr buď špatně naplánované, alebo je ta naša zeměgula nějaká nadrcnutá a derem sa k téj severní točně!" - a zgrčili sa hlúběj do kožucha.
      Vtem proletěl dvércama z ulice malý Francek ze "svíčkú" u nosa a z vrbovýma prútkama v ruce. Přitočil sa ke stařečkovi, rukávem si utřel nos a zakňúrál:
     "Stařečku, včera nám panáček říkali, že zlo máme oplácat dobrem. Je to pravda?"
     "No, tož pravda - tento - máme, pravdaže máme," stařeček na to.
     Francek radosťú zavýskl: "Jój, to su rád! Já sem vám před chvilku sedl na brýle a totkaj z nich máte ten drátek.
     Tož ně včílkaj za to upleťte žilu!" A podával stařečkovi dojednej ruky pruty a do druhéj drátek...
     Snáď nikdo v životě neviděl tak vyvalené oči a protahnutú hubu, jak měli v tu chvílu stařeček. Ale protože zrovna moc nedržali na "alotrije" a varhaník Pedál ím hnedkaj slúbili jedny staré brýle, bylo neščestí zažehnané. Vybrali osn najlepších prútků, jedným delším omotali "rúčku" a přes fajku zasyčali na Francka: "Tož drž - tyšušniflinto!"
     A mezitýmco byli zabraný do pletení, vrátili sa do mladých roků starý Peléšek:
     "Nechcu mluvit o dnešku, ale spěšéj nebylo v dědině kluka, kerý by vynechal šlahačku. Klučiska začínali až ráno, ale my šohajé už o půlnoci na pondělek. K téjto parádě mosela byt žila, koš na vajca, harmonika a huby dobře narychtované, lebo sa zpívalo až do rána. Moseli zme vyšlahat všecky slobodné děvčice nedaj bože nekerú vynechat! Vajca zme brali enom syrové, lebo zme ich potem prodali a večer nám za ty peníze muzikante hráli. Sak proto sa téj muzice říká "Hop za vajca"!"
     "Šak naisto si zpomínáš" - přidali sa hajný Srnec, "dyž zme sa jednu "U zvonka" potkali z "dolníma" - teda z šohajama z dolního konca - vlezli nám do rajónu! No to víte, krev už byla z vína a ze sliovice rozvařená, tož stačilo ostré slovo, drcnutí a jeden "dolňák" už lapěl v koši z vajcama. A už to začalo - vajca létaly luftem jak šršni ... Krúci, tenkrát sem dostál jedným vajcem po krku, hnedkaj sem měl žlútko až v gaťách. Ale protože zme byli pevnější jak v letoře tak aj v počtu, tož zme ich hnali jak psů až ke kerchovu. Potem zme už v pokojů dokončili šlahačku u Kačenky Ohnicovéj v poslední chalupě.
     Byl sem už jaksapatří "unavený", tož sem sa opřel o psí budu a vyprávjál si ze Sultánem. A dyž už sa kamaráde brali dóm, zistili, že ím chybím do počtu. Začali na volat a hledat, aj lužovicu hrabjama protahovali. Až za hodnú chvílu sa starému Ohnicoví zazdálo, že to jejich psisko nějak hlúpo hledí do búdy. A jak by také nehleděl, dyž tam měl hoféra! Herdek, v téj budě bylo teplúčko a tak dobře sa tam spalo! Ale nikdá bych nevěřil, že jeden pes može uživit toléj blech..."
     Francek sa zahihňál jak hrdlička a stařeček mu dali lepanec: "Nepočúvaj, dyž si staří ludé vyprávjajú! A necasnuj s tým, lebo to nechám stát a možeš si tu žílu upléct sám!"
     Francek enom posmrkl a hnedkaj byl potichučky jak myška. Stařeček pletli dál a také zaspomínali:
     "Počkajte, tož to já vám mosím povědět inší históriju" - začali. "U Ždaráků měli tři céry: Anču, Kaču a Terezu. Ëj, to byly robečky krev a mléko, urostené jak dubiska! Každá měla hubu nabrúsenú jak šablu! Dyž nekeréj něco provédls, tak ťa pleščila, žes udělal koprdeléc jak zajíc. A tož zme si řekli: Včílkaj vás vyplatíme - a jaksapatří!
     Spávaly spolem v jednej izbě, a protože vyčuchaly, co ich čeká, tož vajca z buchtama už byly venku na štokrlati, dvérca zašprajcované a všecko pozamykané na sto západů. No to tak na nás! Vevalili zme sa do dveří, že enom zapraščaly a vyletěly z pantů. Dyby kuna vletěla mezi slépky, tož věcí kvíkot nemohl byt. Kača proletěla izbú a zhasla lampu.
     A včílkaj začal potmě virgajs. Rubali zme to hlava nehlava! Žile hvízdaly luftem naprázdno aj do masa, drcání, řev, sakry a najednú raná - dým a smrad...
     Tetka Ždaráčena po téj raně došli z lampu a včílkaj zme uviděli tu hrůzu: Janek Míškůj vyvalil kachle, vletěl zadkem do kamen a mezi sazama létalo peří z duchem. Francek Bočnica řezal žilú Cyrila Píščalu a Ignác Lušňa mlátil na lůžku Metúda Peléška. Já sem měl hlavu zamotánu do vlňáka a Jura Knutel do mna rubal jak do festuňku...
     Vysmýkali zme si jeden druhému, lebo hnedkaj jak zhasla lampa, tož ty tři Ždarákovy ledačiny vyletěly druhýma dvércama ven..
     A dneskaj vám možu řéct, že takú "šlahačku" sem v životě ešče nedostál!" - a švihli hotovú žilú Francka po zadku, z kerého odpadlo ešče několik přilepených skélek z jejich brýlí...



ZPĚT NA OBSAH