MARTINE, ŽE NEZÍŠ SKOKANA?

     Že slovácká sliovica dovede udělat z člověka poradnu "vrtulu" a že pod její párů dělá také kumšty, za které sa nemosí hanbit žádný eskamotér, dokazuje historka, keřů ně totkaj vyprávjali stařeček Pagáč. Tož před několika rokama šel Jura z Martinem na tarmak prodávat jalůvku. Dobře prodali, "aldamáš" slavili, málo pojedli, málo popili - enomže troška ke trošce - jak říkali stařeček a "ožereš sa aj z koštování".
     Dyž už oba měli jaksapatří "královského bažanta" a jazyk i těžký zrovna taják nohy, dali sa na cestu přes pola dóm a nohama i veselo "štrykovali".
     Martin, "dyž byl nálety jak lampa", mosél zpívat a také hnedkaj zanotoval:

Nepi, šohajku, vodu, voda sa nehodí, voděnka je studená, žába po ní chodí...

     Jura sa přidal, ale to neměl, lebo sa mu dostalo tvrdého pokáráni od Martina:
     "Nezpívaj - dyť je hanba ta počúvat! Skřekáš falešno jak Tereza Štruplena na procesí!"
     Protože sa nemohli zhodnút ani v notě ani v nohách, byli za chvílu tak znavení, že sa za dědinu u luze zastavili.
     Jura, opřítý o mostek jak špatně zavěšené pendlovky, s fajku, kerá mu v hubě klinkala jak perpentykl a při každém potáhnuti přes močku pěkně pískala a ešče pěkněj smrděla, nahlédál přes rákosí do vody. Najisto mu v hlavě ostala poslední štrófka z Martinovéj pěsničky, lebo vytahňa z huby faju, múdro zařečnovál:
     "Martine, saďme sa o štyrák: že nezíš skokana?"
     Martin hleděl chvilku do prázdna, ale najednú jak dyby sa mu v hlavě rožlo. Nálety bojovnú letorú sa vyšpónovál a vybafl:
     "Cóóó - já že nezím skokana? Aj čarodenicu, lesti to chceš vidět - a třeba aj z metlu!" '
     "Tož sa saďme!"
     "Platí !"
     A už sa čmáchali v rákosí. Chytili skokana velikého jak papuč, Martin ho lapil za břuch a dávaja ho k hubě, skokánek zakuňkál: "Kuň - kuň." Martin sa zamračil a vybafl:
     "Kůň lebo kobyla - všecko fuk; saděné je a půjdeš do břucha!" - a odebral sa do věčných lovišť, lebo mu Martinovy zuby ukřúply hlavu jak malinu. Z velikú námahu hltal toto "chutné" sústo, ale přeca sa mu podařilo ukúsnút mu jednu nožku a potem ešče druhů...
     Jura sa bolestno díval, jak sa mu tratí štyrák ze šrajtofle, lebo naděja na výhru nebyla. Proto ustrašeno navrhoval:
     Martine, nechceš sa spáčit?"
     Ten, mokrý jak myš, přestál na chvilku "svačit" a pravil: Co, spáčit - na co si hlúpý? Ani mna nenapadne, buď vyhraju, alebo prohraju - ale necúfnu!" - a na vůlu aj na moc si tlačil skokana palcem do krku...
     Dyž Jura viděl, že sa v sázce opravdu přepočítal, znova zúfalým hlasem zastonal:
     "Počúvaj, Martine - vidím, že ti to neide, měl by sas spáčit!"
     No a Martin, kerému už bylo jak pod šibenicú a skokaní nožky mu lezly zpátky do huby, brkl a jak dyby Jurovi milost' dával - velkomožné pronesl:
     "Spáčím sa - ale enom dyž zíš tu druhů půlku skokana...!"
     Jura - veliký držgroš - přemýšlál. Buď zaplatit sázku, lebo zest skokana. Ale protože mu byl štyrák milejší, sedl na brázdu a za chvílu skokaní nožky zamávaly naposledy "na pozdrav" z Juro véj huby...
     A včíl oba žabožrúti čapěli za ržú. Ani z kravského chléva nikdo také zvuky nečúl. Ludé pravili, že tenkrát velice řmělo - ale to Jura z Martinem vracali skokana...
     Dyž oba "vyčerpali příděl", seděli na brázdě a hleděli do jedného fleku, každý zelený jak ringla.
     Najednú přetrhl ticho Jura:
     "Martine, a včílkaj ně pověz, proč zme teho skokana zedli?"
     Martin si rukávem utřel hubu, vypleščíl očiska na Juru a zavrčál:
     "Protože sem enom jednu v životě viděl takého vola jak si ty - měli ho v panském dvoře - a zaslúžíl bys po téj golozni šišatéj, že by ti v ní hučalo jak v buchlovských horách - ty baňo!"
     Jura sa ušklébl a na půl huby odsekl:
     "Ale měli tam ešče jedného, s téma velikýma rohama - enomže skokany nežrál jak ty - pajtášu šmatlavý!"
     A včíl sa chytili pod krky, vyliskali si po hubách, z košulí nadělali pantliček - a zešli sa u sudu, kde ich pán súcí porovnali, ale na skokaní hostinu do smrti nezapomněli...



ZPĚT NA OBSAH