PRÉÉÉT - A - MASÓÓÓ!"

Po dědině bylo čut známé řvaní »Prééét — a — masóóó!« — keré přeložené do našeho bylo »Prodat na maso!« To Cyril Océlka   —   uzeniny všeho  druhu, vyřváňál do mračen, lesti by někdo prodal nějaké to zvířacko do buřtu. Veliká cedula nad jeho krámem »Srdce Slovácka — Ocelková klobáska« hlásala do světa, že Cyril v téjto »pochútce« nemá konkurenta. Ináč býl chlapisko z divokú náturu a švirgál. Ludé pravili, že sa dívá levým okem do pravéj kapce a druhé mu hledí »na svoju pěsť«. Súsedé s ním měli veliké trápení, lebo ve chlévě čučál na levú krávu a kupoval pravú...

Co bylo cítit masem, to kupil. Jednu vlékl na stránku krávu, kerá měla tlamu jak přejetý kufr, bruch jak bečku od asfaltu a u ocasa jamy, že si tam mohl skovat svačinu...

Šak dyž docházál k »Hnilíkom«, tož už nad ním krúžily vraný, lebo cítily zdechlinu. Cyril hladil kravku na hrbolatém hřbetě a meditoval:

„Hmm — prrt, ovečko, máš kožúšek jak samet — to budu klobásky samý zoft!"

Potem ich prodával na jarmaku a měl tam cedulku — pravé vepřové...

Cyril měl v učení takého malého pazgřivca — Vincka, který měl takú školu, že sa za ňu nemosél hanbit ani vrbovský handléř. Uměl tak šikovno strčit čagan pod váhu, že prasacko hnedkaj vážilo o dvacet kilo méň.

Kdysi zabíjali prasa a Cyril že si ho najprv omráčí pantokem. Naplúl do dlaní, potěžkal pantok a nakázal:

„Vincku, poďdržat, abych dobře trefil!"

Vincek, kerý přál v trokách střeva, si utřel ruky do zástěry, nos do ruky a skočil prasackovi za krk. Vtem pohlédl na Océlku a zakňučel:

„Šmarjapanenko — pane majstr — počkajte, já bych sa vás rád na něco optal — trefíte tam, kde hledíte?"

„Tož baže, ty trúbo!" - zahučál Océlka.

„Jóóój, tož já to prasa raci pustím!" — vykřikl Vincek, lebo pán majstr hleděli na něho...

Chudák Vincek měl také svoje trápení. Jednu kupili zdechlú kozu a jak ju vezl v kysni, tož mosél mečat místo ní, aby ludé mysleli, že je živá...

Ale jedného dňa kléšče spravedlnosti Cyrila přiskříply.

Dyž sa zasej přes dědinu neslo »Prééét — a — masóóó!«, vyšli ze vrátek strýc Šlížek, známý »potmělúch«. Vybafli mračno dýmu a čertovsky zařečnovali:

„Cyrile, pocem - vím, kde prodajů dvě koze, ale mosíš něco poplatit!"

„Beru!" — vykřikl Cyril, přeskočil járek, láp strýca za lajbl a už ich vlékl na »Osmek«. Tam poručil dvě osmičky halúzkovéj, štrngli si a po napití mu Šlížek tajemno šuškali do ucha:

„Zednický majstr majú na prodaj dvě kozy — a pěkné!"

Cyril »dorazíl« narychlo sliovicu a hybaj k Užicom.

Dyž starému Užicovi prozradil, že má zájem o koze, tož ho hnedkaj ochotno zavedli do šopy, kde mu ukázali — dvě dřevěné koze na lešení...!

Cyril najprv zezelenal, potem zčervenal a vyletěl zavřitýma dvércama ze šopy. Zahergótovál, zlosťú tak zavrzal zubama, že mu v sanici ruplo a vyběhl ze dvorka.

Vyhrnul si rukávy a hybaj ke Šlížkom. Zasej přeskočil járek, láp strýca za lajbl a říz ich čaganem po golozni — a říz ich ešče jednu, hnedkaj ím na čele naskočily rožky jak mladému srncovi...

A už ich vidíme u sudu.

Pán súcí bez dlúhého vykládání »napařili« Cyrilovi tři dni podmínečně a strýc Šlížek sa odkazujú na pořad práva civilního.

Na chodbě Šlížek, kerým už »otrnúlo«, poťúchlo pravili:

„Cyrile, vím, kde prodajů pěkného koňa!"

„Kde?" - vybafl zvědavo Océlka.

„Ve Lhotě - popraskala ím na něm koza, tož sa už na něm nedá cvičit...!"

Cyril zaťal pěstě, ale velice rychlo sa zpamatovál a hukl na strýca:

„Já bych raci kúpíl vola - ale si moc chudý!"