JURO, PUČIJÚ TI PAROHY!

Strýc Žufan byli s odpuščením vdovec podle svojého uznání zachovalý, šumnéj letory, plný peněz a ešče schopný semtam nejakéj téj ledačiny. Grunt měli jak hrad, póla, koně aj vinohrad a hovězího plné chlévy. Enomže na parádu zrovna moc nedržali. Chodili usmolený jak prtisko, fúsiska neholené, furt naježené jak stekly smeták a holénky naposledy pucované, dyž sa ženili.

Místo firhaňků měli v oknách paučiny a tihly na chalupě nahlodaly přes omítku. Celé dně vysedávali v hospodě alebo ve iklcpoch a iďa kolem půlnoci dom, popěvovali:

 

Ej, umřela ně žena

 už su vdovec,

 dal sem ju pochovat

 pod jalovec...

Kača Prútková byla robka trochu obstarší (řezaly sa jí potřetí zuby!), ale ináč šumná a čiperná jak íščerka. Nohy jak maslénky u »pozadí« jak za tři sta rýnských vergl — no samá chuť! Líca krev a mléko, očiska černé jak fakír. Šak dyž sa na chlapa podívala, tož hořál jak papírový čert...

Jedného dňa mašírovali strýc přes dědinu. Přecházaja mostek, ostaly ím oči na jedném fleku přibité — Kačenka malovala žúdra! Obrázek, kerý sa tak honem neuvidí. Nohy opálené jak čokoláda, sukně kraťučké a jupka nemože ty dívčí dary ani obestat... Žufan sa tak neoblízli ani po husím stehně, taják včílkaj, dyž uhlédli Kačenku na žebříku. Nebylo sa ani čemu divit, dyž strýc zahořali jak petrolínka a poskočili jak hříbja — aj dyž ich při tem pichlo v chrbtě...

Poškrábali sa na bradě ve fúsách, rozhlédli sa kolem jak kuna dyž ide na kuřacko, a dyž zistili, že nikdo neide, vykoktali:

„Ná, tož pomož pámbu, Kačenko — maluješ, maluješ?"

„Dajž to pámbu - šak pote pomoct, strýčku!"

„Leda že bych namáčál ščetec - pravda. Ale to bych chtěl nejakú pěknú odměnu...!"

„Šak proč nedondete někdy na besedu?" — zavedla Kača řeč trochu inde a tak sladko sa uščúřila, že strýc nevěděli, kam majú vletět. Srdco ím buchalo jak koňské kopyto v puténce a zamrkotali:

„Ale dondu, Kačenko — pravdaže dondu, enom co sa ně trefí chvíla!"

Od téj doby sa Žufan změnili k nepoznání...

A změnili aj pěsničku a pobrúkávali si:

 

Éj, vrťsa, dívča, vrť sa,

 já sa budu dívat,

éj,jak sa ně zalúbíš,

budu k vám chodívat...

 

A začali. Od téj chvíle chodili nafintěný jak ženich, hubu furt oholenu a vymydlenu, košulu modrúčkú a holénky jak špígl — aj zhlédnut sa v nich mohli. Zkrátka, tokali jak tetřev a byli v tem až po uši. Noce měli nepokojné, trápily ich divoké sny a převalovali sa na lůžku jak levanec na panvě, alebo hleděli do stropu a přemýšlali...

Točili sa kolem Kačenky jak kohút a čemu sami nechtěli věřit, sa ím podařilo — byla svajba!

Svajba, jakú ludé roky nepamatovali — tři dni sa pilo a ho­dovalo! Žádný mladý sa v téjto věci nemohl rovnat starému Žufanovi — měl peníze a mladú ženu...

Ludé krútili hlavama při svajbě — a Žufan za nějaký čas po ní.

Strýc byli plný ščestí, ale enom štrnást dní. Potem už enom lapěli u pece, báňali z faje a pluli na kočku...

Kača už sa neuščuřovala jak na žebři u žúder, ale začala byt natrčaná a ubrblaná, všeckým třískala a netrvalo dlúho a po dědině sa trúsily řeči:

„Kača Žufanova chodí z Janem Cezanovým! Šak sa to dalo čekat — taký starý kotrmelec má už přemýšlat o růženci..."

Ludé z teho byli celí vyjevení, lebo Janek Cezan kdysi galáníl s Enofkú Žufanovú a starý Žufan téjto lásce nepřáli. Céra Enofka potem utekla do Rakús a Janek ostál slobodný...

Kolo osudu sakramensky Žufanem zavrtělo!

Dyž sa jednu strýc praščili o žebřiňák a na čele ím naskočila guča jak ertepla, pastýř Tatar hodili do placu:

„Počúvaj, Juro, zle je — už ti začínajú pucat parohy!"

Žufan chťa nechťa moseli o těch řečách přemýšlat a dyž jednu doňda v noci dom čuli jakýsi dupot a přes plot cosi héplo jak jelen — tož, že by přeca enom ty parohy... ?

Začali si věcéj Kačenky všímat, lebo ím bylo divné, že už nebrčí, ba že je veselejší, jak bývala, a co ich najvěc žralo — byla čím dál pěknější!

A včilkaj místo novomanželského rájů nastalo u Žufanú hotové peklo. Starý otlúkali Kaču jak píščalku a bili sa ve dně v noci. Při svajbě dělali Žufan grófa a včilkaj jí odpočítávali do hrnca fazulu. Chodili ožraly každý deň a vyřváňali, že mosijú Kaču zamordovat.

Dyž už byla Kačenka ze silama v koncách, tož si jednu v noci postěžovala:

„Janíčku, dušenko moja, zastaň sa ně — bije ňa furt pro našu lásku!"

A Janíček sa zastal!

Ešče téj saméj noci si počkal na Žufana a »pohladíl« ich lusňú po chrbtě, že orali nosem přes celu mlatevňu.

Strýc ale poznali Janíčka a súsed Skokan ím to dosvěčili.

Pán súcí hodnú chvílu přecházali očima z Jánka na Žufana li z obúch na Kaču. Pokyvovali hlavu, škrábali sa ve fúsách, ale rozhodnut moseli: Janeček dostál týden nepodminečně!

Strýc měli všecko — měli grunt, pole, vinohrad, koně aj pe­níze - ale co měl Janeček, to už neměli...

Kačenka Žufanovi odešla, lebo včíl je ona zasej »plná ščestí« enomže tatíčkem je Janeček...