ODPLATA

Rybářská hospoda byla ešče prázná. Enom v kůtě seděli  stařeček s pastýřem Tatarem. Pokuřovali a popíjali... „Tož vidíš, Vincku," pravili. „Už bude po velikonocách. Dáme fašaňku »spánembohem« a zasej máme jeden křížek za sebú." Nahlédli oknem ke Strakovéj luži a dodali: „Podivaj sa, šak henkaj idú fašankářé. Také zme tak před padesáti rokama chodili. Krúci, to bývalo na šablách špeku!" Z ulice bylo čut zpěv šohajů:

 

„Pod šable, pod šable

 aj pod obušky

my všecko bereme

 aj plané hrušky..."

„Éj, nevím, jak by sa škňúřili, dyby ím hospodyně daly do­opravdy místo špeku planých hrušek!" pravili Tatar. A chlapci, jak dyby chtěli dat pastýřovi zapravdu, dozpívali:

 

„Tuto nám nedali

 tuto nám dajú

 zabili komára

slaniny majú..."

 

Mezitýmco obá kamarádi zpomínali, jak to bylo zamlada, do hospody vešli strýc Peléšek.

     Podrcli baranicu a že:

„Tož vitajte, súsedé!"

„Vitaj také, Metúde! Poď si přisednut!" - zvali obá Peléška.

„Nó, mosím sa ponáhlat, idu enom pro sodovčák borovičky - stará ně krepíruje," pronesli Peléšek. „Šak sa ně zdá, že ju ani nedopije. Čučí do prázna jak oprčená koza, luská páteřky a přeříkává litányje!"

Stařeček našpicovali uši: „Ale nepovidaj? Ná, co ju to, chu­děrku, potkalo, že jí ani ty její zázračné bylinky nepomáhajú? Dyť tá je taká přemúdřelá, že má masti na všecky bolesti! Kam sa na ňu hrabu všecí dochtoré?! A najédnú také neščestí! Snáď abyzme dali na modlení..." Přivřeli jedno oko, mrkli na Tatara a obá z velikú účasťú pokyvovali hlavama.

Peléšek si utřeli nos, odkašlali a přisedli:

„Šak vám nemosím nic vypráyjat — všecko víte. Ani pes na řetazi nezkusí to co já! A co včílkaj na pelechu zkuhýňá, to už néni k vydržání — snáď záhy nu..."

„To máš recht — nic nám vykládat nemosíš" — pravili Pagáč. „Súsedé o sobě vijú všecko — aj dyž sa ím připálí máčka. A já moc dobře vím, že ste po štyryceti rokoch manželstva ešče furt »v lúbání, lebo čuju přes plot, jak na tebe každú chvilku vybřeskuje, že ju možeš polúbit..."

Dyž uviděli, že Peléšek po téjto připomínce sebú škubli, hnedkaj obrátili:

„Tož pravíš, že Běta maroduje? No, hnedkaj ně bylo divné, kam tá moja nosí slepičí polévku. Mě dala zjest enom trochu řídkéj vody z mrkvu a lokšama. Já sem slepičí polévku doma nejedl od téj doby, co zme křtili Anežku. A to už je třicet roků! No, nedá sa nic dělat, Metúde, zlo mosíme oplácat dobrým. Ale dyž už má tá tvoja dušu napříčky, tož nám mosíš povědět, co ju postihlo. Šak totkaj pastýř je dobrý felčár, tož by snáď nějaký recepis našel'...

Lúní ve žňa ně uvařil takú masť, že si s ňú náš Francek natřel hubu a bolavý zub mu vylezl enom tak, sám od sebe. A dyž s ňú Kača lízla kozi po řbetě, hnedkaj přidala do hrotka. Dyž sem s ňú nalíčil scvrklé holénky, v tú ránu byly měkučké jako levanec. Nakonec sem s ňú namastil tragač, aby nepiščál, a dyž starý Bočnica nemohli ohnut koleno, tož sem ím tú zázračnú masť ešče prodal!"

Peléšek počúvali z otevřítú hubu, chvílu přemýšlali a potem sa otočili k Tatarovi:

„Dostál sem osvítění — kamarádi moji dobří — počúvajte: Běta má v »Rajfajzénce« peněz jak hader, doma na nich sedí jak kvočna na vajcoch a mňa odděluje jak soplivca. Ale včílkaj, dyž cítí, že nad ňú ve dně krúžijú vraný a v noci na ořechu huká sýček, tož by naisto pustila chup! Vincku, pastýřů, ona na ťa dá, lebo jí donášáš z pastviska nějaké to »zázračné« chabovisko. A vím, že jí chodíš při úplňku řezat na kerchov pcháčí, lebo ona by tam nešla za nic na světě! Tá sa tak bojí, že by si navalila plné šorce. Ale aj vím, že to chodíš řezat na »Mašovské lúky« a ešče k temu odpoledňa... Tož, jak vidíte, karty sú otevřité. Já s ňú včílkaj dojednám, co za to kulýrování zaplatí, a pujdem do holportu. Co říkáte?"

Tatar spokojeno bafali a stařeček rozhodli za oba:

„Co říkáme? Pomožem! Zme přeca kamaráde a Vincek naisto donde z dobru radů. Co říkáš, Vincku?"

Pastýř si strčili ruku za halenu jak Napolijón a pronesli: „Pla­tí - je jasno, jak po déšči nad Buchlovem! A včílkaj nám teda Metúde pověz, s čím tá tvoja krepíruke."

Peléšek poručili tři ftáčky sliovice, štrngli si a začali:

„Víte chlapci — teho je věcéj. Šak víte, jak je Běta hladná — tá by si užrala nos mezi očima... Tož našemu malému Jurkovi zedla ze šlahačky dvacet vajec natvrdo — no - a včíl je jí na-měko. Mimo ječmeného zrna na pravém oku a opuchlého palca na levéj ruce má dobře vykrmeného »húsera« a ukrutánské bolení břucha. No a to je snáď všecko."

„No, má teho neuroku" — prohlásili Tatar. „Ale napřed ju mosíš vyzpovídat, co chce dat za dobrý recept. A dyby sa moc šprajcovala, tož jí enom řekni, že teda mosíš jet do městečka vyhlédnut nějaký pěkný pomník..."

„Počkaj ešče" — chytili Peléška za rukáv stařeček a obrátili sa k Tatarovi: „Vincku, šak to néni tak dlúho, cos kulýrovál aj mňa. Ale včílkaj chcu, abys dál tuplovánu dávku téj medecíny aj Bětě, aby sa co najskór uzdravila. Dyž ně to slúbíš, dám ti mázovku sliovice, polt špeku a angórskú samicu. Slubuješ?"

„Slubuju!" — pronesli Tatar a div nezvihli ruku na přísahu.

„Tož, tak je dobře! A ty, Metúde, si z teho těžkú hlavu nedě-laj. Dyby přeca enom pámbu tú tvoju mrchu povolal, tož to je jak dyž brnkne do brňavky — bolí to, ale brzo to přende... Ale včílkaj už di a pověz Bětě, jaké máš dobré kamarády a co všecko chcú pro její uzdravení udělat a obětovat!" — a pustili Peléška.

Sotva za sebú zavřeli dveřa, obrátili sa stařeček k Tatarovi: „Dúfám, že víš, že ti nemožu nic dat. Poslední kapku sliovice sem dopil včera, špek by u nás v baráku nevyčuchál ani honící pes a angórskú samicu sem před týdnem prodal Srncovi. Ale vymysli si recepis, kerým vykúpíš svoju vinu spáchánu na mém těle, dyž kulýrováls mňa..."

Než sa Tatar probrali z téj raný, vletěli Peléšek zpátky do hospody a už od dveří vybřéskli:

„Vincku, poďk nám — dá dvě zlatky!"

„Vidíš ju, pícu, jak sa téj zubatéj bojí?" spokojeno si odychli stařeček. „Za grajcar by hnala veš po strnisku až do Vídňa a po-divaj sa včílkaj na ňu — dvě zlatky! Tož už běž, Vincku, ať si to ešče nerozmyslí. A daj jí, co jí patří — hlavně aby jí to pomohlo!" A mrkli na pastýřa podruhéj...

Za chvílu už Tatar stáli v izbě u Peléšků, zhodili z ramen halenu a pozdravili:

„Tož vitaj, Běto!" ale hnedkaj na ňu vyvalili oči: „Ále stakra!  Si jak za groš kudla. Nó — a co ťa bolí?"

Tetka zachumlaná v duchně odříkávali pomáli bolesti ječme-ným zrnem počínaja a zacpanýma střevama konča. Stonali, jak dyby rodili ježky, a dodali, že »nebyli« už týden...

Tatar hustěj zabafali z fajky a najprv tetku »utěšili«:

„Nic si z teho nedělaj — zem všecko vytáhne! Ale protože sa na téjto planetě dějů někdy aj zázraky, tož to ešče oprubujem vyhnat po našem!"

     Pastýř sa rozhlédli po izbě jak toreador, kerý zapchl býka, a začali porúčat jak kaprál legrútovi:

„Metúde, zdělaj z obrázka svěcené kočičky. Ty ať Běta po-křúpe a pomáli zapíjá režnú goralku, v keréj mosí byt podlábený Česnek s puškvorcem. To je na střeva. - Bruch obložit vřelýma erteplama a za hodinu nato ať vypije hrnec kyšky. Dyby na ňu došla »proháňačka« a trvala déléj, tož navařit čajů z postrúhaných sušených hrušek a z dubovéj kúry. To zastaví aj rychlík! — Húsera dostáném ven křenem. Ten půjdu vykopat na židovský kerchov, tam roste ostrý jak bajonet. Uděláš máčku z režnéj muky, zmýšáš s křenem a pleskneš to na bolavé místo. - Na ječmene zrno je dobré naplut do oka. A dyž to nepomože, tož kúšček buchty namočit do syrovátky a v hadéřce položit na oko. Vy­táhne to aj z kořenem! — Podebraný palec mosí namočit do vře-léj vody, potem ho omotáš psím jazýčkem a mořskú cibulú. Až v něm přestane škubat, tož ho zamotáš do paučin, aby nedostala brant!"

Dyž toto všecko Tatar nadiktovali, dali si levú ruku na čelo, pravú na srdco a zavřeli oči... Jak dlúho tak stáli, těžko odhadnut. Dyž už sa zdálo, že snáď zkameněli, pomáli pro­nesli :

„Tož tak — je to všecko. Nevynechal sem nic, co ti nepomože. Ale dyby ťa snáď potřebovali do nebeského chóru a nevyšlo to — tož, Metúde, řekni hrobařovi, ať sa tady nekerý deň za­staví..."

Natáhli ruku a Peléščena ím do ní z velikú nechuťú a roztřasenýma prstama strčili dvě zlatky. Tatar sa ešče ve dveřách oto­čili a s pozdravením »pámbu ťa opatruj!« tumlovali zpátky do hospody, kde na nich stařeček netrpělivo čekali...

Peléščena si hnedkaj pozvali na pomoc stařenku Pagáčku a procedura začala...

Pagáčka zdělali z obrázka loňské kočičky, keré už byly zaplkané od much a zaprášené až hanba. Bácli kočičkama do dlaně, že z nich vyletěl prach jak z fukara a podali ich Peléščeně. Tá sa po­křižovali a dali sa do teho... Haluzky ím praščaly v hubě, jak dyž vjede tragačem na metlu, a přehazovali ich z kůtka do kůtka jak koza bodláčí. Pagáčka ím přitem pomáhali:

„Zapíjaj, Bětuško — zapíjaj, ovečko — půjde ti to lepší!" — a stahovali jí ohryzek...

Do večera měli Peléščena oko jak marhulu, palec modrý jak jelito a pod pažú guču jak husí vajce. Křen húsera vytáhl v po­době puchýřa jak travnica a svěcené kočičky z goralku a kyškú ím tak zamýšaly střevama, že takú hrůzu v životě nezažili. Na­před sa ím to dralo krkem a potem aj druhým koncem. Nepo­mohla ani červená laterna...

Muka pekelné proti temu mosely byt hody! Tetka měli jazyk namočený v puténce z vodu, lebo hořali z ňútra aj z venku. Ludé mysleli, že Peléškom pukla chalupa od kálenice až po obrovnání, ale nic takého. To sa enom v Bětě búřily kočičky. Visala přes lůžko jak fjertúšek na plotě a nebyla k poznání.

Za pomoci všeckých svatých a páru koní sa Peléščena s Pagáčkú dostali ešče za tmy do městečka k dochtorovi...

A dyž ranní slunéčko osvítilo střechy chalup, byly už zasej zpátky. Tři inijekce a noša prášků postavily Bětu na nohy a také před svatého Jozéfka, kerého měli pod šturcem na šifonéře. A te­mu přisahali, že sa už nikdá v životě nenechajú a také nebudu nikeho léčit...

Dyž zakrátko seděli Peléščena před chalupu jak žebračká před kostelem, stařeček Pagáč, iďa kolem, si neodpustili:

„Pámbu ťa pozdrav, Bětuško! No vidíš, už si zasej jak íščerka! Kdo by si to enom pomyslel, že Tatar sú taký dochtor!? No -pravda, zadek máš ešče, jak dyž stařenka zepnú ruky, ale aj to sa spraví. Nech sa popchat včelama! Šak dybys potřebovala, šel bych ti o půlnoci na kerchov uškubnút pcháčí..."

Tetka enom zahergótovali a zahučali cosi o potfoře blbéj, ožraléj, prašivěj — a poslali stařečka tam, kde ešče nikdo nikdá nebyl...