OBUŠEK ORLÍHO DRÁPU

Starý Lokša byli známý písmák a čtenář. Měli všelijakých knížek plnu chalupu. Dyž už přešli celu světovú históriju aj z vojnama, »čerpali duševní stravu« z dedektívek a morzakórů a nakonec sa dali na indyjánky. Byli ochotný dat za ně všecko, co měli v chalupě. Ležali v tem celé dně aj noce a dyž usnuli únavu, tož fantazírovali ze spaní, brblali, kňučali, převa­lovali sa na peci a krapy potu ím stály na čele. Ráno stávali jak dobitý — a měnili chování aj řeč.

A to už jejich »totém« — Kača začal čuchat, že sa z Jakubem cosi divného děje.

Jedného dňa slézaja z pece zařečnovali, že Kača překvapením zapomněla zavřít hubu:

„Bílá skvav, podaj rudému synovi mokasíny, aby mohl odejít do útočišťa sténajících!"

Obuli si holénky a brali sa do téj »voňávéj búdky«...

Cestu zpátky sa zatočili po dvoře, počapli, zastínili si ruku oči a obhlédali morky, z keréj by sa ím hodilo peří do drdolu. Rozhodli sa, že téj zadní okrase zbavijú moráka.

V komoře hltem sliovice »otrávili červa« a v síni zavrčali na bílú skvav:

„Podaj ně tomahavk, mosím ít ukončit život jedného z šumících velikánů v zeleném hvozdu."

To mysleli jako zkosit suchu trnku v »Sádkoch«. Hodili pantok přes rameno, podvázali sa lasem (obříslem) a na odchodu pro­mluvili velice múdro pohnutým hlasem ke svéj drahéj Kači:

„Červánku mého života, nech ťa opatruje veliký Manitua! Ale jak nebude nařezanéj sečky, než dondu, tož ťa zrubu jak koňa!"

Tetka sa pokřižovali jak před morovú pohromu a letěli do mlatevně.

Strýc si zastrčili »fajku míru« do kordule a vyšli z chalupy.

Dědina sa ím v představě změnila v pustu prériju.

Docházaja k hospodě »U červeného vola«, zalechtál ich zlý duch a že sa mu nemohli ubránit, — šak popravdě řečené, sa ani velice nebránili — tož sa načisto lehučko nechali zatáhnut do vigvamu. Jak súsedé uhlédli Lokšu, požduchovali sa, lebo čuli čertovinu a hnedkaj ho zvali ke stolu. Strýc sa velkomožno uvelebili na lávce, zapálili faju, přehlédli orlím zrakem »radu starších«, vybafli na všecky strany světové a zahučali:

„Bídný červe, nalej rudému přítelovi ohnivěj vody!"

»Bídný červ« — hospocký Pipa sa zlosťú nafúkl, hnedkaj mu nos zahořál jak laterna na posledním vagóně, ale zhltl hořkú slinu a donesl před Lokšu šesnástku sliovice. Chlape sa uščuřovali, štrngali si na zdraví z »indyjánem«, řeč sa vedla, šesnástek při­bývalo a za chvílu v Lokšovéj hlavě »hořál prales«.

Dyž vybřéskl po patnástéj:

„Bídný červe, nalej...!" — bídný červ zaskřehotál:

„Všecko prožráls, už nemáš ani vindry — nic sa nalévat nebude!"

Dívaja sa na rozuřeného Pipu, Lokšovi sa zdálo, že vidijú raněného buvola. Ani hladný šakal by tak nezakňúrál jak strýc. Vyskočili jak kočka z horkého šporhélta, zavrtěli nad hlavu »tomahavkem« a zařvali:

„Cóóó — ty mustangovo lejno, ty nechceš nalét Orlímu drápovi? Víš, kdo já su? Veliký syn prérie — a vykopal sem na tebe vá-lečnú sekeru! Včíl vykopu tobě a tým obuškem ťa cingnu po téj lebeni šišatéj, že pojedeš expres do věčných lovišť — hug hug — domluvil sem - mluv dál, Opuchlý červe!"

»Opuchlý červ« nečekal, až dostane po hlavě, ale lapí Lokšu za kožuch a cpal ho z hospody ven. Ale »Orlí dráp« sa vydrápal, naježil sa jak morák a řóóóch — obušek vyletěl oknem aj z rámem, sklo řinčalo a létalo súsedom do piva.

Lokša létali po šenku jak indyján kolem obětního kůlu, hle­dali něco pevného do ruky místo obuška a řvali, že ich bylo čut až pod Javořinú.

Začalo ždúrání, škubali sa z hospockým jak psi, překotili pi-linovky, trúby spadly na Lokšu, hnedkaj byli černý jak krtek — v lufte visalo pár facek, keré kdesi dopadly...

A už zme zasej u sudu!

»Orlí dráp« stojí jak zmoklá slépka, dlábí baranicu a je smutný jak pohřeb na obecní útraty.

Pán súcí sa po přečtení protokolu moseli velice přemoct, aby zachovali vážnost' úřadu. Přesto ím to zacukalo kútkama, dyž sa optali:

„Tož co, Lokšo, jak to bylo?"

„Pane rado" — pravili strýc — „my zme sa už z hospockým porovnali — a už zasej nalévajú ohnivú vodu — šak mám aj pleskačku sebú, nechcete hlt?"

„Děkuju, strýčku, nechcu, až někdy podruhéj. No ale včíl už sa nedá nic dělat — ohrožovali ste házáním tomahavkem bezpeč­nost druhých — tož týden vězení podmínečně na jeden rok!"

Lokša uctivo poděkovali a smutno si posteskli:

„Tož dopadl sem jak hubkař - a k temu ně ešče ten můj »červánek« hodil všecky indyjánky do šporhélta..."