PANE SÚCÍ JÁ SU V TEM NEVINNĚ!

     V jednej dědince pod horama měli hody. A čí sú hody? No naše! Tetky už štrnást dní líčily v izbách aj venku a zametaly před chalupama. Dědina napucovaná jak družka, modručké obrovnání svítilo do ulice a za oknama trčaly
     rozmarýny. Tož hody možú začat... Vůňa z pečených husí, slepičí polévky, koláčků, vdolků a babúvek sa táhla po dědině. Na jedněm konci vyhrával "štrajch", na druhém "plech". Heligónista sa nafukoval jak žába na pcháči a starý Hrúzek, kerý byli zlý na Babušu, řezali do bubna jak do festuňku.
     Děvčice, každá vypraná, naškrobená a vypiglovaná jak kytička, sa ohledaly po tem svojém, kerý ju bude při muzice vytáčat. No a šohajé zasej užívali "trnkové kapky", aby si zatvrdili náturu, dyby snáď nekeho napadlo vlézt do sóla...
     Muzikante si oblízli zamaštěné huby a než hospockých služka pokrájala svíčku a nasypala lněného seménka na dlážku, tož každý "vytahl" tři piva, aby měli co potit.
     Hrúzek řízli třikrát do bubna a už to jelo - rrr tata - mm tata - rrr tata - mm tata...
     Kapelník Jožka Činel zataktovál kladinétem, sedl k notám a z očima vyvalenýma pískal jak derviš hadom.
     Šohajé pleskli do dlaní, baranice podrcli na guráž, vyhlédnutu robku vzali do kola a za chvílu bylo v sáli páry jak v lízačkovém kotli. Ruky v lufťe a huby otevřité, že hospocký mosél zavřít dveřa, aby nebyl průvan.
     No a kolem desátéj došel zákon hodů - sólo stárci!
     Pocta stárkom, kerá sa mosí dodržat a nedaj bože, aby tak nekeho napadlo... Ale co čert nechtěl - napadlo! Nějaký regrút z horního konca, kerý měl najisto chuť na facku, načisto klidno vlezl do sóla. No a hlavní stárek pustil v kole děvčicu a dál mu načisto klidno takú po hubě, že zadkem vymaloval ornament přes celu hospodu. A už to začalo!
     Chytili sa "horní" a "dolní"!
     Šohajé břéskali jak pavijáné, děvčiska, keré byly zgrčené v kůtku jak slépky před déščem, sa do teho přidaly a už bylo řevu jak v opičím ráji. Stoly zapraščaly, sklenky sa z rachotem zesypaly za šentyš a policajta vyhodili z hospody - aby sa mu něco nestalo. Lampa, kerá sa náhodu potkala s flašku, blikla, prskla a zhasla načisto - enom drát sa húpál u stropu a hasičský obušek vyletěl oknem áj z řemenem.
     Bitka začala...
     Hotař Klásek - za mlada také veliký biják - byli zvědavý, tož si vylezli na lávku a nahlédali do téj guče. Vtem už doběhli tetka Klásková, šátek šupnutý na levém uchu - najisto také kerúsi chytli - a břéskli:
     "Na, ty balamuťo, poď dóm - ešče sa něco stane!"
     Strýc enom vrzli kůtkem:
     Počkaj, až jak to dopadne!"
     Najednú odkáďsi doletěl půlitr a bac ich po škrani, hnedkaj ím sanica vyjela z pantů. Strýc slezli z lávky a zahuhňali:
     "Tož, poď Anežko - už to dopadlo..."
     Ešče neudělali ani tři kroky a kdosi narazil Kláskovi na hlavu trúbu z gramofóna. To už sa strýc neudržali a zařvali jak tur:
     "Anežko, běž před hospodu a počítaj, jak ti piskoři budu létat z hospody ven!"
     Tetka vyběhli, bylo čut facky a řev, potem raná a zavřenýma dveřama jeden vyletěl.
     Klásková po tmě u dveří počítajú:
     "Jeden..."
     V prachu na zemi sa cosi batolí a skřehotá:
     "Anežko, nepočítaj - to su já..."
     V hospodě už to jelo na plné obrátky. Ešče nebyly ani uvařené krúpy a křiváky už lezly do žeber. V chumlu, kerý sa motal jak hnízdo chobotnic, bylo aspoň padesát ruk a o něco věcéj noh - lebo tam byly aj nohy od stola...
     Dyby hospocký mezi zápasníky neščákl dvě puténky vody, tož by sa škubali až do rána.
     No a dyž "zábava" skončila, brnkal si Jožka Pelech na kudlu, keřů měl vraženu za uchem a Janek Lízačka měl ukopnutý nos. Francek Pípec měl pivovarskú reklamu narazenu na hlavě a pastýřůj Jura měl levú skráň opuchlú jak papuč. Ostatní měli hlavy dokřápané jak žufany a z hospody byla šopa na dřevo...
     A tož včíl sa ta divoká partyja zešla u sudu. Lezli jeden za druhým jak slimáci a každý sa ohledal jak spráskané psisko. Bylo tam tych piskořů jak škaredých koňů na jarmaku. Došli aj starý Filčák z rošlápnutým heligónom a Hrúzek z rozškubnutú kozu z bubna.
     Tož co, šohajé, kde máte včíl tu divočinu?
     Každý sa krútíl, že to on ne, že on nic - že to ten druhý a tak to zvedli jeden na druhého a byli v tem všeci!
     Velice sa ospravedlňoval Jura Pecen :
     "Pane súcí, já su v tem nevinně! Mna kdosi řízl nohů od štola přes golozňu, že sem v tu ránu ležál jak pytel otrub. A kdo šel kolem mna, každý ně kopl - a a a - že sa ně kdosi zatočil kramflíkem v hubě - o tem ani nemluvím..."
     Pán súcí přejeli tu partyju z leva do pravá a zpátky, nahlédli přes brýle a pomalučky odříkávali:
     Tož dobře, bojovníci! Žádný nic nevíte, kdo vlezl do sóla také nevíte - všecí ste neviňátka. Kdo keho popichál a dobil také nevíte, ale domlátění ste všecí a z hospody je noša třísek. A tož včíl mám sólo já! Kdo vyhodil policajta z hasičem sa nepodařilo zistit - to je vaše ščestí! Tož teda každému tři dni, heligón z bubnem zaplatit a veškerů škodu hospockému nahradit!" Ani na pohřebě nebylo tak smutno, jak na chodbě ostrožského sudu.
     Jura Pecen, vycházaja ze zámku, slubuje "dolním": "Éj, sak dočkajte, vy somáré, na ostatky! Kolej guči mám na hlavě,' toléj každý dostanete liskanců - a zavolajte si hnedkaj ševca, aby vás pozašívál - soplivci!" Tož na zhledanú po ostatkoch...


ZPĚT NA OBSAH