TOŽ - NA ZDRAVÍ!

Poď na burčák! - vykřikli stařeček Pagáč na súseda Peléška přes plot. „Bečka je rozhycovaná jak šporhélt, že bys na ní mohl vajca uvařit! Je to akorát »na špičce«, to nám nesmí utéct! A zabúchaj na okno hlásnému Fukaroví, ať donde také!" Ani sa neohlédli a friško poskakovali ke sklepu... Za chvilku už po schodkoch z červených tihel scházali do sklepa Peléšek s Fukarem. Peléšek začuchali jak honící pes, rozkašlali sa, kýchli a zahučali:

„Krúci, máš tady smradu z plynů, že by sa tu člověk udusil! Proč to nevyvětráš?"

„No, na tebe sem čekal, až ně poradíš, mudrlante! Sedndesát roků sem sa neudusil a zrovna včílkaj sa začnu dusit, trúbo!" -uraženo odsekli. „Chytni na bečku, jak je vřelá! Pětatřicet stupňů - jak ludská krev. Tož tak —a včílkaj si dáme!"

Natáhli »mléčka« a púščali do koštovaček. Dyž sa Fukar chys­tali přiťuknut, stařeček ucukli:

„Už ti to také v téj lebeni vynechává! Měl bys vědět, že s týmto posvátným nápojem sa neštrngá! To je medecína a né ankahól! Já temu říkám »slovácký životodar«. A než sa napijem, tož sa napřed téjto nádobě pokloníme, lebo kolej je v ní vína, toléj potu ze mě vyteklo na vinohradě..."

Všecí sa poklonili jak před oltářem a zaráz okoštovali. Stařeček sa oblízli až kdesi za ušima, přivřeli oči jak kocúr na ošívce, znova upili a spokojeno pravili: „Aleje! Pámbu zaplať! Šak mělo dvádvacet cukru, tož si možete myslet!"

„Šak to sa ti mockrát za život netrefí, přislazuješ skoro každý rok!" - připomněli Peléšek a nastrčili znova koštovačku. Fukar neostali pozadu. Cvrkli obům aj sobě a súhlasili:

„Tož to teda máš pravdu - a proto si mosíme letos jaksapatří propláchnut střevka. To tak propucuje, že by ťa ani tvoja Běta ve vaškuchli v trokách tak nevyprala! Všecky nepravosti, keré sa v tobě za celý rok naskládajú, to vyžene ven. A ty to najvěc potřebuješ - si jak scíplina!"

Teprv včílkaj zasedli za stůl k výklenku, v kerém stál najméň dvě sta roků starý patronek vinařů — svatý Urban. Býl celý po­žraný od červotočů, podepřítý dvúma tihlama, aby nespadl, a měl hřebíkem přitlučený nos, kerý mu kdysi upadl. Stařeček si ho ale velice vážili a nikdá mu nezapomněli dat do výklenku pohá­rek vína z novéj úrody...

Už špatně sa dalo číst švabachem psané říkání:

Pijme vínko dokáďžijem po smrti sa nenapijem...

a vedlevá teho:

Z piva sa spí

z goralky sa blbne

ale z vína sa zpívá.

 

Stařeček znova rozléli kamarádom, a dyž si podřeli baranicu, Peléšek zahlédli, že majú na čele guču podobnú na erteplu a ko­lem modru duhu...

„Co sa ti stalo?" - optali sa. „Snáď sas netrkal z kozama?"

„Co sa ně stalo? Viděls u sklepa ten žebř?"

„Viděl."

„No tož - a já sem ho včera v noci neviděl..."

„A býls u dochtora?" - optali sa Fukar.

„Cóóó? U dochtora? Ná, co si hlúpý? S takým škrábanečkem? Dyť dochtorom už z těch marodů hučí v hlavě věcéj jak mě, lebo jak dneskaj nekeho uščípne blecha, už letí pro medecínu! To my máme inší kořeň! Šak víš, že sa říká: »Kdo starý sýr jí a sliovicu pije, teho ani pantokem nezabije!«

Dyž sem jél do póla orat, vzal sem si do uzélka kus černého chleba ze slaninu, žídlík sliovice lebo mázovku vína a býl sem chlapisko jak dub. Včílkaj sa na mňa nedívaj, lebo su jak vysu­šený netopýr. Ale dyž sem stál pod mírů u první asendy, to sem býl jak kyrysár! Vidět ňa Maryja Terézija, tož všecky ty hrabjacka prodala rasovi. Každá robéčka sa přede mnú třásla jak myš před hadem! A nedaj bože, aby si někdo trúfl přebrat ně galánku! To sem sa nafúkl, že ně košula přes prsa pukla jak zdélú, a zagúlaja očima, tož cár Ivan Hrozný býl proti mě hotová ovečka..."

A stařeček sa nafúkli jak zamlada. Ale košula už nepukla, enom ím zachrastilo v páteři... Z chuťú do sebe obrátili pohá­rek, lebo burčák ím dodával novéj sile.

„A u muziky? Dyž sem přitiskl děvčicu na vyšívánu košulu a zavrtěl s ňú, tož enom zamdlévala a lapala po lufte. Větrem po­padaly všecky sklenky z pultu a Cyrilovi Píščalovi sa v hubě ohl kladinét jak itrnica! A dyž sem zavýskl, tož ze zámeckéj věže vy­letěli všecí holube a vrátili sa až za tři dni...

Tož pravda, mladí ludé majú právo dělat hlupoty - ale ocáď až pocáď! Vím, že dyž zme sa bíjávali, že to zrovna v pořádku nebylo - ale cosi chlapského v tem bylo. To víte, voda ohni nerozumí! Nó, také sem ich při tych tancovačkách pár chytil a su od křiváků pozašívaný jak starý pytel. Ja — šak sem měl u doch­tora v městečku aj svoju špulku konopných nití... Ve vybíjaném řemeni néni toléj ďúrek, co sem dostál facek, ale co sem ich vrátil, to bys na žebřiňáku neodvézl!

Kdysi po hodách sa naši mamička převelice divili, co mám furt poškubanú peřinu, a až za týden sem došel nato, že mám v hlavě zalomený křivák... To sa ně stalo u muziky v Huku. Uhlédl sem tam robéčku jak malovánu — tá byla jak model! Šél sem po ní jak schoř po húsati a pravil sem si: Krúci, takého kapra pod stromečkem, tož ho obírám do Třech králů...

Enomže načisto inšího mínění býl její galán a jak ně ju rubl, tož sem z pódyja zvalíl štyrech muzikantů z notama aj z basů. To víte — s „přespolanem" sa nikdo neobtúlá! Za chvilku ňa tak zrychtovali, že ně aj z gatí pomohli. Ostál sem enom v košuli a dyby ně dali červený lémec, tož sem býl jak milistrant... Dyž ňa hnali dom, tož sem to bral přes póla kolem cigánového takým cugem, jak dyby ůa vystřelili z húfnice!"

Vtem navrchu vrzly dvérca a ozvalo sa:

„Matúšu, si důle? Nesu ti bažanta!"

„Su, poď dáléj!" - vykřikli a už vítali hajného Srnca, kerý pověsili flintu aj s tým malovaným ftákem na hák vedle koštéřů.

„Koštujete, koštujete?" — optali sa hajný, aj dyž to viděli.

„Užíváme medecínu!" — pravili stařeček a už držali vyplách­nutu koštovačku a žbánek z burčákem. „Možeš sa léčit s nama. Ale najprv ně mosíš povědět, jak budeš pit: jak člověk, lebo jak dobytek?"

„Ná, krúci — tož přeca jak člověk!" — napaprčili sa hajný.

„Tož s takým pazgřivcem nic nechcu" — zahučali, „lebo do­bytek ten ví dycky, kdy má dost'...!"

Srnec praščili do štola, až sklénečky poskočily a zařvali:

„Kde mám flintu?" Ale stařeček už s uščuřovaním nalévali...

Srnec přejeli očima říkání nad dvércama:

Pro mladého mléko lékem — pro starého víno mlékem... a po prvním hltě znalecky pokyvovali hlavu, mlazgali a hodnotili:

„Tož, takú medecínu si dám řéct, to by sa dalo marodit aj celý rok! Éj, Matúšu, šak ty si dobrý dochtor, dyž dovédls vyléčit aj slepičí mor!"

„Jaký slepičí mor?" - ptali sa udiveno Peléšek.

„Ná, co sú to za zázraky?" — dodali překvapený Fukar.

Stařeček zvraščili hubu, cosi zavrčali a lupli očima po Srncovi. Potem kúsček odsedli a čučali do zemi, jak dyby hypnotyzovali brablenca...

Hajný znova upili a důležito pravili:

„Já, tož vy nevíte, jakú medecínu měl lúní Matúš na slepičí mor? Tož to vám teda mosím povědět!"

A tak sa Peléšek s Fukarem dověděli, jak Pagáč léčili kohúta...

    Bylo to jaksi v trnky rok, dyž došel na slépky mor. Kapaly jedna za druhů a hospodyně nestačily nebožky zakopávat. Ani dochtorské, ani babské léky nepomáhaly. Až jedného dňa došli sta­řeček z hospody a donesli radu. Préj: nalepší medecína je rum! Nalévat ho drůbeži do krku a naisto to pomože... Oči ím zablýščaly jak laterně, dyž ím stařenka v zúfalství dávali peníze na rum. Vyjeli z chalupy a hybaj do hospody!

     Dyž sa vrátili dom, ze slepičího osazenstva ostál živý už enom kohút. Nahnali ho pod navrátí a začal hon. Ruky roztáhnuté, jak dyby chtěli zastavit splašeného koně, naháňali kohúta do kúta.

     Ale co kohút ví o nějakém kulýrování slepičího moru? Dyž viděl, že kolem něho obíhajú z vyvalenýma očima jak Indyján kolem obětního kůlu, měl enom jedinú představu: že mosí skončit ha-nebnú smrťú na kotchaně v trúbě...

A to sa mu ani trošku nechtělo. Proletěl ím mezi nohama a trapem přes dvůr na mlatevňu. Stařeček ze sakrama za ním a ho­nem přibuchli vrata. Aj ho při téj honičce zbavili ocasa, lebo sa ím několikrát vydřel z ruky. Dyž sa kohútek zaplantál do ko­lečka v tragači, přeca sa ím ho podařilo chytit a začali z léčebnu proceduru. Nalévali mu rum užičkú do krku, ale kohút temu nechtěl rozumnět. Škubal sebú a skřekal jak zdivočelý. Vzali ho teda pod levú pažu, sklenku z rumem do pravéj ruky a kama­rádsky mu domlúvali:

„Tož podivaj sa, kohútku, tak sa to mosí bumbat!" — a dali si pořádného hltá. Ale kohút nic, enom sa dral ven, lebo ho držali jak v kléščách. Tož mu to ukázali ešče jednu — a kohút zasej nic...

Stařeček byli ale trpělivý dochtor a furt enom: „Kohútku, podivaj sa..." a upíjali ze sodovčáka a furt mleli: „Tak sa to mosí!" Kohút ale néenom že nepil, ale už sa ani nedíval, ani sa ze sevříti nedral ven — enom pomrkával. Uspával ho smrad z rumu...

Dyž byla flaša prázná, stařeček stáli zasej v izbě a hlásili, že kohútovi sa už trochu ulevilo, ale esli má ostat naživu, bude nutné ešče jeden sodovčák rumu využívat. Stařenka obrátili oči k nebi, bolestno vzdychli, ale penízky dali. Stařeček letěli jak šrapnél do hospody, potem na mlatevňu za kohútem a už z dálky vovali: „Kohútku, nesu ti medecínku, podivaj sa!" A procedura začala znova...

Dyž sa k večeru došli stařenka podívat, jak sa daří pacientovi, stařeček ležali na slámě, kohút ím stál na bruchu celý podlábený a zdálo sa, že usnul. Stařenka leknutím zbělali jak puténka od vápna a vykřikli:

„Kdo ste dobrý, pomožte! Matúš je trefený morem!"

Ale mor to nebyl. Stařeček byli trefený — ale enom rumem! Stačilo na nich ščáknút hrotek vody a probrali sa...

Neprohrál sa ale kohút. Našli ho druhý deň ráno v kurníku, našponovaného jak struna. Snáď umřel lútosťú nad tým, že ostál v harému sám...

Stařeček sa zasej pohašteřili ze stařenku. Kača nedovedla po­chopit, že tajak je k životu potřebné slunečko, vínečko a pěsnička, luk je aj nutné jednu začas protřepat »světovú krýzu«, a to bylo možné enom s dobrýma kamarádama u dobrého vínka ve sklépku! Pugáč prosazovali teóriju, že dyby světoví mocnáři projednávali svoje patálije a »problény« u nich ve sklepě, tož by nikdá k voj­nám nemohlo dojít, lebo by sa dycky nakonec všecí držali kolem krk li a zpívali...

Z hotařem Kláskem, Cyrilem Píščalú, hajným Srncem a policajtem Bubnem za kraťúčko rozparcelovali celu zeměgulu. Rakúskú dynastiju roškubali na cucky a zapletli do teho aj Indy­jánú s Eskymákama. Ale to už bez Cyrila, lebo naňho spadla »únava«. Vyhaslá fajka mu sjela za košulu a těžká hlava sa svezla nu stůl...

Dyž naházali všecky kanóny aj ze šrapnélama do hnoja a už sa zdálo, že to štyrem »stratégom hraje na stejnú notečku« — lebo ani jeden neměl chuť střílat po druhém — Cyril Píščala sa ze spán­ku probral. Jedným okem zakrúžíl kolem sebe a zahuhňal:

„Chlape, na jedno nemožu furt dojít — sú Bizmark z Hindhurgem rakúské alebo němeské města...?"

A jak dyby počítal ovečky, přecházál kalnýma očima z jedného chlapa na druhého.

Stařeček vyvalili oči jak patrontašky a stuhli jak ciment, lebo v téjto »vážnéj« vojanskéj poradě něco podobného nečekali. Vy­hodili jazykem fajku z huby a lapali po lufte jak zdutá koza. Najisto v tem momentě počítali do dvaciti, lebo sa báli, že by v téj pohodě mohlo dojít k něčemu strašnému. Najednú sa ím rozsvítilo - jak malučko stačí k temu, aby došlo k vojně...

Tajak dyby měli v krku borovú šišku, zasípali:

„Počúvaj, ty motovidlo — ty dyž býls malučký, tož ťa ma­minka moseli upustit z kolébky na hlavu. Ale nic si z teho ne-ilčlaj, generálem stejnak nebudeš — enom dyž si ináč zdravý...!"

A vycházaja ze sklepa, držali sa kolem krků a zpívali...

Kohúté už budili dědinu a kukačka odkukávala v hodinách štyry, dyž sa stařeček, z holénkama v ruce jak zloděj, šúlali do izby. Stařenka si ale narychtovali »budík« — zašprajcovali mezi dveřa hrabje... Pagáč zakopli a už letěli hubu po dlážce! Raná, že by to zbudilo aj mrtvého. Tetka rožali lampu, z lůžka si udělali kazatelnu a vyčtli ím všecko od téj doby, co sa vzali — a ne­zapomněli na nic!

Stařeček v jednej ruce holénky a v druhéj baranicu, před němá stáli jak malý soplivec a nezmohli sa ani na slovéčko.

Stařenka po tem kázání na sebe hodili háby, ani neposnídali a hybaj k Peléščeně postěžovat si na »teho lumpa ožralého«.

Dyž u Peléškú zabuchali na okno, Běta první chvílu myslela, že u nich hoří. Rozhrábla firhaňky a s očima vypleščenýma jak výr nahlédala mezi muškátama přes okno. Dyž uhlédla Kaču zachumlanú ve vlňáčku, honem letěla odryglovat dveře a zvala ju dáléj:

„Nále, dušo moja, co sa stalo? Co ťa zasej zlého potkalo?"

Pagáčka enom mávli ruku do prázna a posmrkli:

„Bětuško, Sodoma a Komora! Už je teho sužování aj pro koňa moc — něco sa mosí stát! Počúvaj — co to tá Maryša dávala ternu Vávrovi?"

Běta, kerá byla ešče furt enom v košuli, na sebe hodila suk­nu a kacabaju. Přistavila pro Kaču legátku a podpálila ve šporhéltě.      '

Za chvilku už popíjali kafé a Pagáčka mezi jídlem tak mleli hubu, že ím párkrát aj »zaskočilo«, div sa neudusili.

Ešče s Peléščenú nedojedli babúvku a už měli všecko zrychtované - »pytel na stařečka býl ušitý«... Domluvené, zesumírované! Pagáčka si na sebe dajú bílú plachtu, Běta bude vyluzovat strašidelné zvuky a v noci u řbitovní zídky stařečka vystrašijú...

Kača si fjertúškem utřela hubu zacukrovanú od buchty a spo­kojeno pravila:

„Bětuško, věděla sem, že si moja jediná spása, a pámbu ti nastotisíckrát zaplať za tú radu. Dyž po těmto recepte si strachem nenavalí plné untrhúzny, tož už nikdá...!"

A skončily válečnú poradu s tým, že sa pod vinohradama za řbitovem zendú — enom co sa zetmí...

Stařečka táhlo lůžko jak magnet, ale protože dobytek řval ve chlévě jak pominutý, nic inšího ím nezbývalo než zvířactvo najprv pokludit. Dyž dojili Stračenu a potem kozu, to sa ím „klížily oči" a už ani nevěděli, kerý štrych táhali a kerý né. Že ím při tem spadla fajka do hrotka, to zistili, až dyž mléko cedili do látky. Dyž hleděli do sítka, tož hodnú chvílu přemýšlali, jak sa mohla jejich fajka s císařem pánem dostat kozi do ve­mena ...

Potem sa zvalili na pec a chrápali jak zabitý. Zdálo sa ím, že stójijú z generálama nad mapu světa...

Zbudili sa až k polednímu a Kača ešče furt nebyla doma. Ufíkli si v komoře kus slaniny s krajícem chleba a šli znova do sklepa — zasej „chytili slinu"...

Dyž vyšli na dědinu, bylo ím tak lehučko, jak dyby ím kři­délka narústly. U pastušky seděli stařenka Vrbová a podřimo­vali. Byli suchučká jak otěřinka — šak do stovky roků ím už moc nescházalo. Už nikeho neměli, byli sama a odkázaná na podporu dobrých ludí. Stařeček sa zavrtěli jak na execíráku a škrk zpátky do chalupy. Rozhlédli sa po dvorku, z plota stáhli míšek a už byli v komoře. Lopatku nabrali fazule, navrch nasypali erteplí a přidali hrnek oškvarků. A už stáli u pastušky:

„Stařenko, navařte si polévky!" - a přidali ím do vráščitéj dlaně pár grajcarů. „Pámbu ti požehnaj..." — už stařeček neučuli a mašírovali přes dědinu. Svět sa ím zdál najednú taký prosvítěný a měli chuť aj na nejakú čertovinu...

Zrovna proti ním jeli hlásný Fukar s krávama.

Enom co sa minuli, stařeček zavolali:

„Ignáců, zastav!"

„Prrr!" - vybřéskli Fukar.

„Cúfni!" - diktovali stařeček.

„Curýk! Ná co sa stalo?"

„Co by sa stalo,? Šak sa podivaj pod vůz — přejéls ho!"

„Cóóó — šmarjá, keho?" — natahovali krk pod vůz. „Ná — kravinec..." — uščuřovali sa spokojeno stařeček, jak jejich Francek, dyž vyhrál míšek guliček.

Fukar zasakrovali, šibli do krav a popojeli. Ale v tú ránu bylo čut ostré „prrr!" — a zavolali:

„Matúšu, jedu z póla a nemám ani grajcara — a žízeň převe­liká! Ořechovú ložnicu prodám — nekupíš?"

„Co za ňu?" — optali sa stařeček.

„Nó — až ju uvidíš. Najprv podme zapit aldamáš!"

A už na „Osmeku" zapíjali — a stařeček platili...

Ignác sa enom oblizovál a spokojeno uščuřovál, že našel „kupca".

Za hodnú chvílu sedli na vůz a jeli k Fukarovému. Prošli vrát-kama a Fukar sa brali k šopě, kde v budě chrápal „čistokrevný podvraťák" a ani sa nezbudil, dyž k němu ze stařečkem došli.

Ignác sa podivál najprv na stařečka, potem na psa z búdú a klidňúčko pronesl:

„Tož, Ořechu, nedá sa nic dělat! Mosíš opustit tú tvoju lož­nicu — prodal sem ju totkaj Matúšovi...!"

Stařeček zezelenali, potem zčervenali, chvilku sa točili po dvoře jak mucha s jedným uškubnutým křídlem a mysleli v tú chvílu, že ich trefí šlak. Ale enom chvílu — lebo najednú sa ím zdálo, že nad „ořechovú ložnicú" vidijú přejetý kravinec... A to už sa neudržali! Tak sa rozesmíli, že sa dusili kašlem. A radosťú, že sa ím to obům podařilo, tak buchli Ignáca do zádú, že zvalíl budu aj z Ořechem, a mezi smíchem vykřikovali:

„Toto sa mosí ešče zapit — pod' ke mě do sklepa!"

Za chvilku už natahovali koštéřem a chutno pocucávali vínečka ryzlinkového...

Od hor zařmívalo a ešče ani nedopili třetí koštovačku, dyž sa spustil taký ščakanec, že měli co dělat, aby pytlama ucpali dvérca, Icbo voda brala z vinohradů hlinu aj s kameňama. Dyž sa búřka přehnala, kdosi zabuchal. To pastýř Tatar, celý zmoklý jak myš, sa drali do sklepa z brbláním:

„Potfora, chytlo ňa to zrovna na pastvisku — mám vodu až v holénkách!" — a krúcali košulu.

Dyž trochu oschli a pár pohárků vypili, poděkovali a rozlú-čili sa. Ale to už sa lučili aj Fukar, lebo préj mosijú nařezat sečky...

A tak ostali stařeček ve sklépku sám — ale smutno ím nebylo. Pobrúkávali si pěsničku:

„Pršalo bylo tma zezulenka zmokla nemohla přiletět pod milého okna..."

Spokojeno vrňali jak děcko v kombélači — a popíjali...

A až za tmy sa brali dom — stejnak ich v chalupě nic dobrého nečekalo...

Viňďa ze sklepa, ujely ím na slínovém bahnisku nohy. Klúček od sklepa letěl oblúkem na jednu stranu, baranica na druhů u roščápený jak skokan jeli po zadku jak na saňách. Zastavili sa až o suchu trnku. Aj cosi ruplo. První chvílu mysleli, že noha, ale bylo to něco horšího — fajka!

A jak sa tak, celý zamatlaný, hrabu ze sakrama z bahna a čučijú do tmy, tož cosi bílého zahlédli.

„A kdo ty si?" - vybřéskli.

Peléščena z járka za keřem začala »vyluzovat strašidelné zvuky« — zahukala jak stará sova.

Kači sa pod bílú plachtu najprv rozklepaly zuby, ale přeca enom zapípala:

„Já su tvůj anděl strážný...!"

„Cóóó — anděl strážný? Ahá, tož ty si ten, co ňa chrání před všeckým zlým? Ná, počúvaj, ty paradajo — kdes býl, dyž sem sa žéníl...?"

Chvilku bylo ticho jak v hrobě — Kača nemohla chytit dech.

Vtem bylo čut neandělské zaklení a Pagáčka praščili anděl­ským hábitem do járka. Potem nadali Peléščeně do »hlúpých strašidel« a zlosťú bečali až dom...