MIKULÁŠ PŘED SUDEM...!?

    

     Źe by tento světec, kerému bylo určené, aby po ludoch enom i dobrotu roznášál, ostál visat na palagrafovém háčku — to tady ešče nebylo! Ale přeca sa tak stalo.

Tož deň před sv. Mikulášem, ledvá sa zmrklo, vyšly z chalupy dvě tajemné postavy, kerých sa všecí šušniflinté s »cumplem« velice bójijú a drmolijú Očenáš, Zdrávasmarja aj Andělíčka-strážníčka všecko dohromady, jak Číňan na tem kafemlýnku.

Že to byly bytosti »nadpozemské«, bylo hnedkaj poznat.

Mikuláš — Jura býl v maměnčinéj košuli, podvázaný obříslem, ornát z cukrpapíru a na hlavě vysokú čepicu z dvúkilovéj ka­bele — na zadku s firmu »Moric Grynšpón, obchod smíš. zbožím«. V ruce coby berlu měl tyčku z hrábí, na konci uvázaný kosák omotaný fajnovým papírem a na hubě glejem přilepený cancor kúdele jak ten kmet, co býval v lednem hradu a šedivú měl bradu...

Čert — Ignác, měl na sobě stařečkúj obrátěný kožuch podvá­zaný hamovníkem, hubu začérněnú viksem a v ruce zvonek, kerý ukradl súsedovéj stračeně z krku. Aby to měl jaksapatří, tož sa za ním táhl aj pekelný smrad...

Ida přes dědinu, nahl sa Jura k čertovi:

„Počúvaj, Ignáců, šak nic ve zlém, ale smrdíš jak rasuj pytel."

Znevážený »vládce pekel« sebú trhl a vybřéskl:

„Cóóó, ty kotrmelce — co to valíš za zmaty? Už sem ti chtěl spěšéj řéct, že sa za tebú táhne »vůňa«, jak dyž rošlápne čarodenicu! Dybych to věděl, tož sem si vyptal od milistranta Francka Miskového voňavého »františka« a obkuřovál bych ťa."

Tak sa cestu dohadovali, až došli k chalupě, kde počítali, že něco dostanu. Lebo tito dvá dobrodinci nenakládali, ale odnášali...

Ledvá došli do izby ke Ždarákom, děcka břéskali jak opice a škrrrk pod lávy a za truhlu. Malý Jozéfek čapěl za pecú, drko­tal sa jak Bufin, dyž ho vytáhli z potoka, oči vypleščené, v hubě strčenéj půl tatíčkovéj baranice a v gaťách mokro...

Ešče Mikuláš neřekl ani „Pochválen buď...", strýc Ždarák začali nosem větřit a obúch »svatých« velice rychlo a ze sakrama vyhodili z izby.

Dyž sa ím to stalo ešče ve třech chalupách, zrodil sa v Mikulášovéj hlavě čertovský nápad. Při vyhazování u Ždaráků si všiml, že v síni na polici leží pěkný polt špeku. Vrátili sa, opatrno jak kuny sa protáhli dvorkem a čert dělal »zed'«. Dvérca slabunko vrzly a posvátná ruka strkala za ornát tři kila slaniny.

Ale nepodařilo sa.

Strýc učuli jakýsi šustot, otevřeli dveřa z izby a světlo z lampy padlo na »náščevu«. Zaskřípali zubama a láp Mikuláša za ornát:

„A co ty tady spářeš, podhoděnče?"

Jura kňučal a krútíl sa jak užovka, ale strýc ho držali jak v kleščách. Jak s ním začali casnovat, vypadl z něho špek! A včíl už Ždarák věděli, co ím došel »naložit«. Jak dyž ich džógne — pác »nebeščana« po mitře, kóp ho do ornátu, hnedkaj překotil policu aj z hrncama. Dyž čert uviděl, jak mu řežu kolegu, tož honem do­letěl na pomoc. Ale strýc byli v tú chvílu jak drak. Vytrhli Miku­lášovi berlu a zrubali obúch tak, že takú nadílku od Mikuláša ešče nikdo v životě nedostál. Dyž už byli kompaňóni v půlce dě­diny, ešče bylo čut přednášat strýca:

„Nepřejte si, abych vás ešče jednu dostál do ruku. Hnáty vám pospřerážám a hrtáňama zákrutím, vy luňti! Dostanete taký virgajs, že vás žádný felčár na světě nezlepí, škubáni zlodějští!"

A dostali od strýca »naložené« jaksepatří, lebo jak utékali, tož sa včíl táhl »ozón« za obúma — už sa hádat nemoseli...

Zešli sa u sudu a žalovali jedna strana druhů. Pán súcí sa po přečtení protokolu a zjištění podrobností uščúřili a pravili:

„Tož, šohajé milí, dyž ste tak bohato nakládali, mosím naložit aj já vám. Každému tři dni vězení — u Mikuláša je trest nepod­míněný, protože už jednu kradl. A vám, strýců, osnaštyrycet hodin za dokřápání tych nebeščanú. Ja — a počúvajte, tož kerý z vás to tak »voněl«?"

Mikuláš — Jura dlábíl baranicu, čučál pod stůl a prozradil:

„Tož víte, tento - pane súcí — totkaj Ignácovi udělala kočka na kožuch — tento — něco škaredého..."

Čert - Ignác dodal potichučky:

„A ani to nezahrabala — potfora..."