MEDVĚD

     Enom aby si zrechnovali "co ich čeká a co ich nemine", seděli stařeček Pagáč na lávce u mlatevně a listovali ve "Snáři".
     "Metúde, cosi škaredého sa ně valí do cesty" - zavolali přes plot na súseda Peléška - "zdálo sa ně dneskaj v noci o velice zakaděných malých děckách - a to je ostuda jak Babylón...!"
     "Nemaluj čerta na zeď a nevěř na také hovadiny! Co by ťa mohlo potkat?" - vybafli přes fajku Peléšek a brali sa do chléva.
     "No sak to je ono - že čert nikdá nespí!" - zkrušeno dodali stařeček a zastrčili "Snář" do okénka v komoře.
     Vtem učuli venku řev jakéhosi pazgřivca:
     "Klucííí, pote sa podívááát - dojel cirkúúús!"
     Aj dyž měli klukovské roky za sebú, zvědavo vyhlédli z vrátek a vyšli před chalupu. Potem sa brali pomáli za dědinu, kde už banda kluků obhlédala náščevu, kerá rozkládala svoje inštrumenty na trávníku pod topolama. "Muž ohnivých očí - Klaksón", kerý mohl byt před třiceti rokama načisto mladý chlap, létal v roztrhaných gaťách kolem desek, trámů a plachet a sakroval tak ščavnato, že kluci enom přivírali oči...
     "Kam sa naši tatíček hrabu na teho komedyjanta" - povídal Cyril Míškúj. "Také umijú zahergótovat, ale protivá němu sú hadra!"
     Zatýmco principál rozkládal plachty, "Okarína" hadí žena prala ve škopku něco, co mohlo byt kdysi košula, a šašek "Bimbo" dojil za vozem kozu do škatule od marmelády. "Prudce jedovatý had" chrápal v kysni na pilinách a naisto už dávno zapomněl, že měl kdysi zuby. V kleci, z keréj sa táhl smrad na sto honů, seděl "zlatý hřebík večera" - medveď a žváchál tvarohový vdolek, kerý mu hodil Jurka Lušňúj.
     Dyž stařeček obhlédli osazenstvo, přecedili přes zuby:
     "Dívaja sa na tych fíštrónú, tož každý je věcéj podobný na zloděja než na krávu - mosím ít zamknut slépky..."
     Tak den přešel v rychtování na tuto důležitú událost', kerá načisto obrátila v dědině život naruby. Ledvá odzvonilo klekání, ozval sa taký rumraj, že sa ludé křižovali jak při hromobití a vybíhali z chalup ven. A nebylo sa ani čemu divit, lebo komedyjanti štandrlovali, jak dyž sa utrhnu z řetaza.
     Principál ve fraku s cylindrem na hlavě jel na koňovi a trubil na křídlovku. "Okarína", ověšená malovanýma hadrama, bubnovala na cigánský bubének a opíca, olíňaná jak sto roků stará baranica, jí seděla za krkem, vystrkovala na zvědavce "slúnko" a břéskala jak pominutá. A na zatvrdění muziky řezal do činelů a do bubna šašek Bimbo - ináč švagr principálúj - a vedl na řetázku medvěda...
     Dyž fanfáry skončily, principál sa uklonil, odkašlal, rozhlédl sa důležito po "hojném publiku", keře sa skládalo najvěc z usoplených děcek, a začal:
     "Vážené publikum! Dovolujeme si vám zdvořile oznámiti, že po zámořském tourné zavítal k vám světoznámý cirkus "KA-FEMLINI" se svým bohatým programem. Několik světových umělců vám předvede něco, co jste dosud ve svém životě neviděli. Krev stydnouti vám bude v žilách, až spatříte Okarínu - hadí ženu, kterak tato ovine si prudce jedovatého hada kolem své šíje. Jediné nepatrné uštknutí tímto hadem znamenalo by její okamžitou smrt!
     Velevážené publikum, to ale není všecko! Zlatým hřebem večera je zápas s medvědem. K tomuto zápasu se může přihlásiti kterýkoli občan. Kdo porazí tohoto dravce kanadských hvozdů, obdrží prémii dva zlaté, a kdo vydrží zápasit pět minut, dostane odměnu jeden zlatý. V případě, že by se některý odvážlivec přihlásil, oznámíme to nejváženějšímu publiku ještě před představením!"
     Principál sa znova uklonil, šašek udeřil do bubna místo tečky a průvod sa ubíral do cirkusu...
     Chlapé sa začali scházat v hospodě "Na špici" a řeč sa vedla enom kolem cirkusu a zápasu z medvědem. Stařeček popíjali spokojeno pivo, dyž sa k ním najednú obrátil hajný Čagan a pravil:
     "Na, počúvaj, Matúšu, ty, najvěčí biják v dědině a čučíš jak pěna. Všecí tady vykládajú, že v dědině néni chlapa, kerý by si na teho chupoňa trúfl, a ty tady sedíš jak nakřápnuté vajce z vytečeným žlútkem! Dovédls u muziky vyházet celu hospodu aj z hospockým, policajta pověsit za gatě na šprlata k šentyšu -a najednú sa takej kočky olezenéj bojíš? Néni ťa hanba?"
     Stařeček sa ustrašeno rozhlédli kolem sebe a dyž viděli, že všecky oči sú na ně upříté, věděli v tu chvílu, že buď svoju reputáciju zachránijú, lebo sú do konca života v dědině vyřízený. K temu druhému nemohli připustit za žádnu cenu! Krev sa ím navalila do hlavy, nafúkli sa a přecedili přes zuby:
     "Cóóó - já že sa bojím? Takého kocúra čapatého? Jaký by mosél byt, aby na mna stačil? Jak s ním rubnu, tož enom blechy z něho vyletijú! A co říkal ten tajtrlík - že kdo s tu skaplinú vydrží zápasit pět minut', tož dostane zlatku? Chachááá - za pět minuť už z něho možú večeřat guláš!!!" To poslední už vykřikli a bácli pěsťú na stůl.
     "No, Matúšu, nechcu mluvit napřed" - podpichoval policajt Buben. "Je pravda, že si silák, ale jedno mosíš uznat: medveď je medveď a nevím, lešti si trúfneš!?"
     "To je pravda - Buben má recht!" - súhlasili ostatní.
     "Co je pravda - kdo má recht?" - vybřéskli stařeček. "Krúci, já vám ukážu, vy piskoři, kdo je v dědině chlap! Éj, basom dušu - ukážu! Kdo na nezná, tož na pozná. A saďme sa, že za minuťu bude ten chupoň ležat jak měch erteplí!!!"
     Z ticha, keře v tu chvilku nastalo, ozval sa za šprlatama hospocký Pipa:
     "Platí, Matúšu!"
     "O kolej?" - stařeček nato.
     "O dvě zlatky!"
     "Platí!" - a pleskli hospockému do dlaně.
     Tým byl případ spečetěný: Stařeček Pagáč půjdu z medvědem za pase... Za chvilku to věděla celá dědina a principál narychlo namalovaným plagátem událost' potvrdil.
     Stařeček sa už dlúho v hospodě nemetali a brali sa s všelijakýma myšlénkama dóm. Venďa do chalupy, pravili:
     "Kačo, nachystaj ně tu novů božíhodovú košulu a vyglancuj ně holénky - a ponáhlaj sa!"
     "Na, kam ideš včílkaj ve všední den? Snad' ne za robů?" - zavrčali tetka.
     "Neřečnuj a dělaj! Nemám kdy sa s tebú bavit!" - odsekli a vyslékali staré hadry. Potem esce odběhli do komory a dali si "hlteček" na guráž.
     V téj době už byla cirkusová búda napraná luďma, že by jabko nepropadlo. Na, jak by také ne, dyť taká komédyja sa tak honem netrefí...


     Ale kdo o tuto komédyju došel, byli akorát hotař Klásek, lebo lézali v hradiščském špitali ze slepým střevem. Dověděli sa o tem až za štrnást dní, dyž sa vrátili dóm.
     Šak už cestu ze štacióna ím to ludé vyprávjali, ale všecko to povídání brali z lezervú, lebo věděli, že klebety dovedu udělat z komára vola. Zastavili sa v hospodě na pivo, ale aj hospocký ím hnedkaj šuškal do ucha:
     "Juro, di sa podívat k Matúšovi. Nemožu sa dovědět, proč sem přestál chodit. Dostál ode mna dvě zlatky za vyhřátý zápas z medvědem a od cirkusáka také dvě, ale včílkaj chodí slopat kdesi inde. Doňdi ně potem řéct, co sa s ním stalo..."
     Po těchto řečách to měli Klásek v hlavě tak domotané, že esce dlúho po půlnoci nemohli usnut. Mysleli, že sa rána ani nedočkajú. Dyž stali jak dobitý, hnedkaj sa vypravili k Pagáčom, aby sa dověděli pravdu z huby najpovolanější - od samého "hrdiny".
     Dyž vcházali do chalupy, Pagáčka šli zrovna z huménka z nářitkem nažatéj trávy. Tetka zvraščili hubu, zabrblali cosi "o tem pravém" a vytratili sa ze dvorka, jak dyby došel exekutór...
     Klásek potichučky pootevřeli dveřa a nahlédli do izby. Pagáč lézali na lůžku a už zasej listovali ve "Snáři". Až sa ich lekli, jak vypadali. A v tem momentě byli přesvěčený, že přeca enom bude pravda to, co ludé povídali:
     Matúša to položilo...
     Najprv teda zadúpali v síni a zakvedlovali klučkú, jak dyby teprú došli, a zaťukali, aby ho nevylekali.
     "Vitaj Matúšu!" - pozdravili. "Na, co je s tebú? Za chvilku bude poledně a ty esce ležíš?"
     "Vitaj Jurko!" - oplatili mu pozdrav a dodali: "Dneskaj ně néni jaksi dobře, tož sem ostál v lůžku. Cos ně donesl?"
     "Dečkám sa nosijú bombóse a tobě sem donesl ždibek tabáku, abys viděl, že sem na tebe v Hradišči nezapomněl. Zapal si!"
     Stařeček, aj dyž měli hubu ešče šrégo, sa uščúřili, nacpali si a spokojeno bafali...
     "Kdys dojel?" - optali sa mezi dýmem.
     "Včera odpoledňa. Zaplať pámbu!" - zaklepali na dřevo Klásek. "Už to mám za sebú. Slepé střevo ně ufíkli a su včílkaj jak znovuzrozený. Ale o tem až podruhéj. Raci ně řekni, co tu bylo za tu dobu u nás nového?"
     Ale stařeček jak dyby přeslechli. Enom bafali, až ím z faje iskry létaly, a jezdili očima po stropě...
     "A cos hledal v tem "Snáři"?" - navazovali řeč Klásek.
     Ále, zdálo sa ně o kravincoch - a to sú peníze!" - přiznali sa a strčili "Snář" pod duchnu.
     "Tož to ti teda vyšlo - "Snář" nelže! sak sem čúl od hospockého Pipy, žes vyhrál štyry zlatky - a to už sú nějaké peníze!"
     Stařeček sa na lůžku zavrtěli, jak dyby seděli v brablencoch, a lupli očima po Kláskovi.
     "Celá dědina o ničem inším nemluví. Škoda, že sem u teho nebyl! Ale jak ťa znám, moséls s tým medvědem sakramensky zavrtět po cirkusi. Že by sas s takú kočku moc mazlil, néni na tobě ani vidět..."
     Ale Pagáč zasej nic. Enom ruky ím jezdily po duchně a oči po Kláskovi. A vtem jak dyby přehodili veksl, vybafli:
     "A něco na hlt - nemáš?"
     "Vidíš, esce žes ně připomněl!" - ťukli sa do čela Klásek a vytáhli ze záňadří pleskačku sliovice.
     Stařeček po ní hrábli a cucli si. "No vidíš, hnedkaj je ně lepší - to ně chybělo!"
     Klásek, kerý by za tu dobu už vyžebrali aj na jalověj krávě těla, začali byt nevrlý, zakrútili hlavu a brblali:
     "Snáď nechceš řéct, že nemáš v baráku ani slzu halúzkovéj? To sa ně teda nezdá!"
     "Co sa ti nezdá?" - vybuchli Pagáč. "Celých štrnást dní sem k ternu ani nečuchl! Kača ně nedala ani líznut!"
     Klásek sa zamračili a jak dyž jedu ukapává, slabikovali:
     "Tož, štrnást dní - pravíš? Ani líznut? To možeš vykládat tak Enofe Husibrkovéj, ale ne mně! Abys ně balamutil a cosi přede mnu furt skovávál, to sem si teda taják tvůj dobrý kamarád nezaslúžíl! Neviděl sem ta štrnást dní, nemosím ťa vidět zasej! Listuj si ve "Snáři", Matušku - listuj. Tam sa najisto dovíš věcéj, než od nějakého Kláska..." - a zvihli sa z lávky.
     Stařeček viděli, že "přestřelili", a hnedkaj ho chytili za rukáv:
     "Počkaj, Jurko! Co to do tebe vjelo? Měj se mnu trošku uznání - sak vidíš, že su celý špatný - je ně jak po kozlatoch... A sedni si! Su rád, žes za mnu došel. Nemáš ani tušení, jak včílkaj potře-buju nejakú dobru dušu, kerá by na pochopila. Sečko ti povím, enom co si dám esce jedného hltá, lebo sa ně huba lepí, jak dybych ju měl nalíčenu arabigumú!"
     Upili z pleskačky, ždarákem prohrábli fajku a popel vyklepali do starého porculánového hrnka, kerý měli u lůžka.
     Klásek seděli jak na trní a jedním okem pohledali na "zápasníka".
     Mezitým už měli stařeček znova nacpánu faju a co si zapalovali, bylo na nich vidět, že přemýšlajú, jak začat.
     Cítili, že na nich cosi padá...
     Najednú sa obrátili ke Kláskovi:
     "Víš, Jurko, si můj najvěrnější kamarád. Mám ťa rád, lebo sem tam něco doneseš. No, je pravda, dneskaj teho bylo jak volovi jahoda, ale co sa dá dělat - v nůzi pes aj muchy žere..."
     A zasej nic - enom bafali.
     Klásek hleděli ze stáhnutým obočím do jedného fleku jak lékárník, dyž v nedělu hrajú taroky. To "špónování" ich tak najedovalo, že byt to někdo inší než Matúš, dali by mu liskanec. Ale protože trpělivost' aj růže přinášá, dočkali sa...
     Stařeček poposedli na lůžku, aby byli výšéj, a náhli sa ke Klás-kovi jak k okénku u zpovědnice:
     "Jurko, co ti včílkaj povím, z méj huby esce nikdo nečúl a bude to pravda a nic inšího než pravda! Slub ně při tvém zdravém, dobrém krku, kerým možeš esce furt pit, kúřit a někdy aj - už méň dobře zpívat - že nikemu nepovíš, co sas ode mně dověděl! Mha přede mnu - mha za mnu. Jedným uchem tam - druhým ven. Slubuješ?"
     "Slubuju!" - kývli Klásek.
     "Tož tak je dobře - a včíl počúvaj:
     Ani dyž sem sa ženil, nebyl sem tak dohúkaný, jak dyž sem šel do cirkusu. Potil sem sa za ušima jak nemocný kůň a enom sem i cítil, jak ně cicúrek teče po chrbtě. Zadek sem měl sevřítý, že by l ně ani veržinovú slámku neprotáhl. Ešče ščestí, že zápas nechali " až nakonec a mohl sem sa trochu znotýrovat. Ludé sa na mna dívali jak na opícu, že ně až horko polévalo...
     A potem to došlo! Křídlovka zatrtkala, činele zařinčaly, tři raný do bubna a principál ohlásil, že k zápasu z medvědem sa přihlásil místní občan Matúš Pagáč - to jako já - a abych sa narychtovál. Zatýmco ně v hlavě krúžily dvě vyhřáté zlatky od komedyjanta a dvě od hospockého, vyslékál sem lajbl a zdělal baranicu. Cestu do teho křížku sem si vyhrňál rukávy na košuli a čekal, až ho dovedu - teho kocúra čapatého. Každá vteřina byla hodinu a zdálo sa ně, že su čím dál menší a že už na néni ani vidět. Panenko Maryja sedmibolestná - modlil sem sa - už enom aby bylo po tem...
     A už vidím, jak ho vedu na řetázku a na tlamě má koženú škramušu, aby na nepohryzál. Dyž šel po štyrech, tož nebyl věcí jak řezníkůj Baryn. Ale jak sa postavil na zadní nohy, začalo ně byt jaksi měko... Ale nato nebylo času myslet, lebo principál pískl a medveď sa bral na mna...
     Gáb na kolem krku - a už zme sa motali jak můj z mojú. Tak na dlábíl, jak dybyzme sa dovíjak dlúho neviděli. Najprv ně začal enom tak oklepávat - drrc sem, drrc tam. To na ale přestalo bavit. Tož sem ho dvakrát oběhl, abych mu zamotal hlavu, namířím a on - búch ně po hubě, hned sem letěl nosem po pilinách! Stanu, zatnu pěst' a on - búch ně po druhéj skráni - hnedkaj ně piliny z nosa zasej vyletěly! Ale to už sem věděl, že to néni našpás, lebo jeden rukáv z téj novéj košule byl uškubnutý...
     Pravím si: Tož už je teho hráti z tebú akorát! Včílkaj ťa gabím za hrtáň a vymetu z tebú celu cirkusovú budu, opíco olezená. Idu mu po krku a vtem ně ta sviňa buchl - obúma tlapama zaráz po ušách! V tu chvilku sem myslel, že sa ně hlava dostala mezi kameně ve šrotovníku. Čapl sem v kolenách, před očima ně vyšlahly plameně a za strašného řevu publika sem sa skácál jak zhnilá vrba. Kocúr čápaty se mnu začal gúlat po pilinách jak z bečku. Potem na chytil předníma tlapama pod krk a sedl si ně na břuch! Enom sem cítil, jak sa ně kyška, keřů ně dala Kača k večeři, tlačí vrškem aj spodkem ven... A v téjto chvilce sem si řekl: Zachraň sa, jak možeš! - a ukúsl sem chupoňa do tlapy. Zařval, jak dyby zatrúbilo sto slonů, a pustil na. A to sem potřeboval! Hép na nohy, páč ho po šňupáku, kop ho do zadku, škrrrk k žebříku, smyk navrch -a než bys řekl "ševc" - seděl sem v samém vršku cirkusovéj búdy...
     A protože tam na mna už nemohl, začal sem naňho zvrchu plut, lebo sem měl ešče hubu plnu slin zmýšaných s pilinama. A to teho blechavca, kerý sa ně zdál zvršku menší než Peléščina Micka, tak rozpajtášilo, že si tu zlosť mosél na nekem výlet. A tož začal lepancovat obecních otců, keři seděli v první řadě! Najvěc to chytil hajný
     Čagan, policajt Buben a hospocký Pipa..."
     "Temu to přeju najvěc!" - vykřikli Klásek a hnedkaj dodali: "A co ty, dostáls něco?"
     "Dostál: horečku štyrycet procent Celestýna!" - vydechli stařeček.
     Chudák - pomysleli si Klásek - mosél dostat poradnu po lebeni! Ešče sa mu to plete, lebo strácá paměť.
     "No já, ale já myslím ty štyry zlatky a všecko dohromady!" - chtěli sa dovědět to najdůležitější.
     "Dohromady?" - zpomínali stařeček. "Já, tož dohromady teho bylo dosť: Nemohl sem slézt důle, tož na moseli hasiči zdělat. Stálo to dvě zlatky. Hospockému také dvě - dohromady teda štyry! Z božíhodovéj košule sú paňtličky a děcka z ní májů hadérky na hráti. A nohavice spálila Kača ve šporhéltě. Dohromady teda su včílkaj bez gatí, bez košule a bez štyrech zlatek...
     Ale jednu radost' sem měl přeca: nečúl sem, jak ně Kača nadávala! A dyž něco chtěla, tož ně to rňosela napsat, lebo sem měl ušiska tak opuchlé, že sem na ně do včerajška nečúl ani slovo!"
     Stařeček byli po téj "zpovědi" tak znavený, jak dyby tu kalváriju znovu prodělali. Podívali sa na Kláska a jak kazatel pronesli :
     "Jurko, spravil sem to jak řemen v ohni a je včílkaj už neskoro chlévek zamykat, dyž vlk kozu zežrál... Je to pryč, ale něco ně ostalo: životní ponaučení:
     Já sem byl "silný" v hospodě - ale medveď v ci


ZPĚT NA OBSAH