DVÁ KOHÚTI

 Chodily za nu dvá  - za Kačú Trháčovú. Janek z gruntu, baňa nafúkla, obdařený ešče aj dutu hlavu. Ludé   pravili, že dyby blbost' kvetla, tož Janek bude préj samé kfítko...

Druhý býl Jurka z chalupy: s »fíštrónem« a velice chutný šohaj.

V dědině sa šuškalo: jak to enom dopadne? Tož jak ináč by to mohlo — dyž sú dvá kohúti na jedněm smetisku?

Najprv po sobě při potkání škaredě čučali, div sa nezakúsli. Potem sa začali častovat ménama, keré ani jeden při křtu ne­dostál. A bylo to jaksi v lednu, dyž Jurka provedl první poťúchlý útok.

Dralo sa peří. Tetky měly od řeči huby rozjeté, lebo sa vy­kládaly všelijaké histórije o strašidloch a Jurka ze šohajama zpíval pěsničky. Peří plný stůl — nedaj bože, aby tak nekeho napadlo kýchnut! Špenky pod stolem rústly do velikéj hromady. Dyž už tetka Obrúčková po třetí navařili čajů a stará Peléščena žváchali poslední kúsek vdolka, Jurka začal s šohajama cosi kutit. Vytratili sa jak para a nesli pytel čehosi z dvúma puténkama vody...

Ráno, dyž šli ludé do póla, sa uščuřovali:

„To je najisto Jurkova práca!"

Od chalupy Kače Trháčovéj až k Jankovému gruntu táhla sa cesta z husích brků, keré byly pěkně přimrzlé k zemi, lebo ich ti kakraholti hnedkaj po nasypání polévali vodu - aby to Janek nemohl zaméct...

Janek neuměl ani malú násobilku, ale dyž to uviděl, měl to nasup spočítané, že to nebyl nikdo inší než Jurka. Velice sa paprčíl, hromoval a přemýšlál o pomstě.

A tak jedného dňa, dyž sa mělo ít skoro ráno na puť k Anto-nínku, zbudil sa Jurka až na poledně, lebo mu Janek zalepil okna černým papírem. Jurkovi to zamíšalo žlučú, lebo věděl, že včíl je Janek s Kačenku na puti sám. To mu ale dodalo novéj chuti na odplatu.

Věděl, že sa Janek v noci velice bojí. Jednu dyž šél o půlnoci od Kačenky a bral sa kolem kerchova, tlúklo zrovna dvanást hodin. Nikde ani živéj duše. Větr pohvizdoval v suchém listí, zerzavá branka vrzala a nad márnicú hukal sýček. Janek sa ohledal jak krutihlavec a našlapoval na špičky, lebo sa lekal aj ťukání kramflíků. Krapy potu mu stály na čele a rozepl si aj lémec u krku, lebo sa mu těžko dýchalo. A dyž přecházál kolem řbitovní branky, zahučalo naň nad zídku »strašidlo«. Janek za­řval jak zvířa.

V tú chvílu snáď nebylo nikeho na světě, kdo by ho doho­nil...

Uškubl branku u zahrádky a dyž od strachu bílý jak kyška spadl maměnce do náručí, táhl sa po izbě smrad jak po schořovi.

Na hřbitovní zídce čapěl Jurka, na vidlách napíchnutu dyňu ze svíčku a přes sebe plachtu z lůžka. Pod ním stála banda šohajú a řehtali sa tak, že zbudili půl dědiny.

Na druhý deň visaly Jankovy gatě na plotě...

Po téjto komédyji chodil Jurka z hlavu hoře jak generál po vyhranéj vojně. Janek býl zasej celéj dědině pro posměch a u Ka­čenky to prohrál na celéj čáře...

Zdálo sa, že dvá kohúti sú týmto případem vyrechnovaní a ludé už nato pomáli zapomínali. Ale to pravé došlo až při jednej muzice...

Muzika hrála až okna pukaly a šohajé vrtěli děvčicama, že ím šorce létaly až po lampu.

Jurka býl na Kačence přilepený jak známka na kovertě »líčko na líčko« — oči přivříté, hubu rozčéřenú jak hrotek přejetý saňama a podupával si jak králík.

Janek, opřítý o šenk, pil na zlost' a mračil sa, jak dyby prodal kozu a ztratil peníze. Červ žárlivosti ho žrál tak, že to bylo skorém čut. Protože sa na tú »Sodomu« už nemohl dívat, odešel ven a tam kul pikle...

Dyž muzikante dohráli, šli sa tanečníci na dvůr ochladit. Jak ale Jurka vycházál ven, najednú ze tmy vyletěla ruka a dostál taký liskanec, že hned viděl, jak sa Jupiter obtúlá ze Saturnem!

Ale enom sa otřepal jak zmoklá slépka, uškubl nohu od štola, naplúl do dlaní — a Janek ležál tři týdně ve špitali. Vyprávjalo sa, že sa naňho hrobař Krumpáč zlobijú, lebo préj ím utekl »kunčoft« z lopaty...

Pán súcí dali Jurkovi »kapky« na tú divokú letoru. Štrnást dní nepodminečně a zaplatit súdní útraty z lékařským ošetřením.

Jurka si po rozsudku změřál Jánka od baranice až po holénky a pravil:

„Počúvaj, Kačenko — mám si to odsedět hnedkaj, lebo až po svajbě?"

Kačenka vzala Jurku za ruku a utěšovala ho:

„Jurko, nic si z teho nedělaj — ty budeš sedět enom štrnást dní a tam ten trúba ostane sedět načisto..."