AJ KAMEŇ NĚKDY ZMĚKNE

     Přišlo jaro. Zem voněla, všecko začalo pucat a nalévat sa. Ptáčci šviřinkali, kočky mňančaly na kálenicách, kohút sa nafukoval a špónovál na drvách jak dyby mu patřily všecky slépky v dědině a muchy sa honily kolem záchoda.
     No - všady plno lásky, enom Janek Obrúčkůj byl smutný jak želva a chodil sám... Zanevřel na to "hadí plémě" od téj doby, co ho ta Putifarka - Anča Lízačková tak hanebno zradila.
     Ale to už sú tři roky, zrada přebolela a už aj přestál zpívat svoju zamilovánu:

Ani žádný neví co na bolí
ani ten pán dochtor co na hojí
bolí mna hlavička srdca polovička...

     A protože čas je najlepší dochtor a na bolavé srdco je najlepší lék "živočišné teplo a živý obklad", zahleděl sa jednu u muziky Marynce Ohnicovéj hluboko do očí...
     Třebaže byl enom synkem chalupníka a Marynka z gruntu, zahořala jak laterňa a svatý Antonínek sa na obláčku spokojeno ščúříl, že zasej dvě srdéčka ťukajú v jednem taktu.
     Neščúřili sa ale starý Ohnica. Jedného dna vletěli do izby jak tornádo, "zabubnovali" jak na prodaj dřev a podali Marynce ultimátum:
     "Pocem, ty opíco! Od kdy sa slézáš s tým seňorem a jak to, že já o tem nic nevím - cóóó? Esli ťa s tu luzu ešče jednu uhlédnu, tož poznáš tatu! Zrubu ťa jak financ kozu. Takú žebrotu v baráku živit nebudu - ženicha k tobě rovného ti dovedu já! Rozumělas! ?"
     Nafúkli sa, že ím bombík od krku ufrngl až za pec a z brbláním odešli z izby.
     Marynka - chuďato zlaté, bečala a nebylo s ňú řeči.
     Ohnica dali vědět Janečkovi, kdo porúčá na gruntě a připomenuli, že lesti ho z jejich cérú ešče někde nachytajú, tož ho roškubnú jak daňovú upomínku a hodijú přes plot!
     Ale jak už to bývá: co sa zakazuje, to najvěc šmakuje a hlavně dyž ide o lásku...
     Ešče ten večer, ledvá sa zmrklo, šustl šorec kolem zahrádky a z druhéj strany sa přehupl Janeček přes plot. U mlatevně pod starým ořechem sa zešli a horké slza mísily sa na vyšívaných květoch Janečkovéj košule. Aj měsíček vlezl za mračno, lebo sa nemohl dívat na bolest' tychto dvúch mladých ludí. A dobře že sa skovál - neviděl aspoň další ludskú špatnost Starý Ohnica, kerý dávali pozor jak ostříž, vyběhli ze stínu a nemilosrdné švihali bičem do neščasnéj dvojice. Kolej sakrú a škaredých nadávek při tem padlo, to sa nedá řéct.
     Janeček zaťal zuby, ale přemohl sa enom na chvilku. Slovácká krev zabúřila, ruka vyletěla jak šabla - a Ohnica přeletěli přes sečkovicu, kde ostali lézat a řvali jak pominutý. Janeček obtúlíl Marynku a kosárky enom šustly nad plotem...
     Ohnica už věcéj švihat nemohli, lebo měli zlomenu ruku.
     U Ohniců bylo tenkrát boží dopuščení a starý si všecku zlosť vylévali na Marynce tak, že už sa na to nedalo dívat.
     Nad humnama sa nesla smutná pěsnička:

Nad Myjavu sú dvě hvězdy jasné,
u súsedú májů dívča krásné,
kedho vidím, mosím hořekovat,
su chudobný, nesmím ho milovat...

     To Janeček sa pokúšál vyzpívat svoju bolest'...
     Starý Ohnica podali na Janečka žalobu a slubovali mu hroznů pomstu.
     Dyž byla trojica po delší době předvolaná k sudu, převelice sa pán súcí divili, co to majů před sebú. - Starý Ohnica v novém lajbli, hubu jak měsíček, veržinu v kůtku a z každéj strany jedného z mladých...
     Pán súcí nahlédli do protokolu, potem na těch třech a pravili: "Počúvajte, dyž sa tak na vás dívám, tož nijak zuřivo nevypadáte a že byste sa chtěli súdit - to už sa ně teprú nezdá!"
      "Tož víte, pane rado" - povidajú Ohnica, "já to beru zpátky - víte, tento, jak bych vám to pověděl - Janek je ináč dobré chlapisko a já sem také nebyl lepší... a - a potem budu stařečkem - víte!?"
Marynka sa stydlivo přikrývá vlňáčkem a Janeček ju hladí pohledem. Odcházajú a "stařeček" pravijú Janečkovi:
     "Tož víš, Janku, šak nic ve zlém - ale byla to facka, jak dyž kůň kopne!"


ZPĚT NA OBSAH