DIVOČÁK JURA KNUTEL

     Iďa kolem Pagáčového, bylo čut ze dvorka rany - a co rana, to nadávka. Stařeček hergótovali jak dragún a bili do čehosi kladivem.
     Hotař Klásek sa protáhli dvércama jak užovka a příčinu sakrú hnedkaj zistili: zarezavělé šrúbky na pluhu a radlica ne a ne důle! Ešče než stařeček Pagáč učuli, že majů na dvorku náščevu, hotař Klásek ím za zádama kazatelsky pronesli :
     "Každý pořádný hospodář, kerý si při zabijačce nezapomene promastit svůj krk, nesmí zapomnět ani na šrúbky od pluhu!"
     Ale hnedkaj sa zohli, lebo ím kladivo bzůklo nad hlavu, proletělo okénkem do komory a za ním zavrčání stařečkovo:
     "A každý somár, kerý strká svůj ušňupaný nos do věcí, po kerých mu nic néni, može dostat takú po lebeni, že sa mu uši sjedu na jednu stranu!"
     "No, pěkně vítáš hosty, enom co je pravda! Chtěl sem ti poradit, že taká radlica sa velice dobře zdělává dynamitem..." - mrčali Klásek. Ale dyž stařeček natahovali ruku po vidlách, vykřikli:
     "Počkaj, Matušku - podepíšem příměří! Donesl sem paklu hercegovského, tož si rači zapalme..."
     "No, to máš ščestí, lebo ináč bych ťa zapchl jak skokana!" - uščuřovali sa už.
     "A co furt brbleš, jak podmáslé po oharkoch?" - ptali sa Klásek, dyž si nacpali fajku.
     "Brblu, brblu... Ty bys nebrblál? Práce v poli až nad hlavu a furt leje jak z putny. Snáď májů svatý Medard aj ze Žofkú nachladěné ledviny, či co! Včera sem byl "Na špici" a na počasí nadávali všecí. To sa dědí z pokolení na pokolení. Nadávali naši předci tisíc roků před nama a budu nadávat naši zadci tisíc roků po nás! Tož pravda, je to platné, jak dyž pes blafká na měsíček - ale nadávat sa mosí. Jak si ináč ulevíš? Někdo nadává, než začne pršat, lebo sa mu zdá, že by z teho mračniska mohlo ščáknút. Druhý sakruje až po déšči a někdo lamentuje furt. Éj, má to pámbu na světě všelijakých policajtů. Jedni říkajú, dyž ich potká nějaká patálija, že je to osud. Ti druzí zasej, že to tak chce pámbu... Osud - jaký osud? Nelez na hrušku, nespadneš důle! Tož, na něco je to také dobré - dyž má někdo vykradenu lebeňu, alebo levé pazůry, aspoň to má na co zvéct!"
     Sotva to dořekli, vypadla ím fajka z tresky, křupla na kameň - a hnedkaj z ní byly dvě! S protahnutú hubu sa napřed podívali na střep, potem na Kláska a šalamúnsky zablekotali:
     "Ehe, to - podivaj sa! Já sem dycky říkal, že najlepší fajka je gipsovka! Ta dyž ti spadne, už sa pro nu nemosíš zohybovat..."
     "Tož enom co je pravda, fíštrónu máš za sto advokátů! - Já, počkaj, zapomněl sem ti řéct, že tvoja Kača před chvílú spadla do sklepa a velice sa dokřápala!"
     "Jak šla tam, alebo zpátky?" lekli sa.
     "Jak šla tam!"
     "Pámbu zaplať!" odychli si. "To teda šla ešče s prázným demijónem!" A šli sa podívat na tu havárku.
     Za chvilku byli zpátky: "Už je to tak! Jak letěla ze schodků, tož včílkaj má celý zadek modrý jak fíjalu - ale demijón je celý!"
     "A tož ně včílkaj pověz: byl to osud, lebo to chtěl pámbu?" optali sa s uščúřením Klásek.
     "Ani jedno, ani druhé! Šlápla na kuřinec..."
     Stařeček si donesli novů fajku, zapálili, sedli na lávku a začali mudrovat:
     "Víš, sú všelijaké sorty ludí. A najhlúpější sú ti, co bečijú o sklenku, kerá sa má teprú rozbit. Ale najhorší je, že takého prezenta mám doma: Kaču! To celý den nečuješ nic inšího, než - "A co dyby sa to stalo ?" Zavadím hlavu o lampu, kerá chvilku léče v lufte jak perpentykl - a Kača už břeščí. Kolébu malého Jurku, kolébka sa trošku věcéj rozkýve - a Kača břeščí zasej! Totkaj sem drcl do šifonéra a gipsová svatá Kateřina, keřů si Kača kupila ve Strážnici na jarmaku, sa trošku rozkolébala. Tož je pravda, byla pěkně nahnutá, akorát v tem místě - buď křápnut důle, alebo ostat na šifonéře. Ale mezitým, co sa dohadoval pámbu s osudem, Kateřina už zasej stála jak svíčka. Nestála ale Kača! Jak tu hrůzu uhlédla, zvalila sa jak pytel. Mosél sem ju hodnú chvílu polévat vodu, než sa probrala. No a potem ten řev, tos v životě nečúl! Myslel sem, že ju ztekem trefí šlak - ale Kateřinka ostala celá a enom sa spokojeno uščuřovala...
     Ale co sa stalo minulý týden, to už na dorazilo načisto. Našemu Franckovi sa narodila děvčička a veňďa do izby, vidím Kaču, jak sedí u pece na lávě a bečí. Ptám sa, co zasej cébí, a ona mezi posmrkováním začala lamentovat: "Tož, byla sem u Francka na náščevě a dívala sem sa na tu malučkú do kolébky. A tak sem si
     řekla, co na to chuďátko v životě čeká? No enom si to, Matúšu, zesumíruj, že by sa jednu vdala a vzala by si ševca a že by sa ím narodil chlapeček. A jedného dna, dyby tata akorát neševcovál, šel by k ponku, vzal by do ručenky šidlo a vypíchl si očénko! No enom si představ tu hrůzu!!!" A Kača bečala, jak dybyzme
vyhořali..." *
     "No já" - pravili Klásek, "ale najvěčí komédyja je, dyž si na to nadávání zvykneš a potřebuješ to k životu. Jak třeba Jura Knutel! Ráno už nadával, že ho zbudil kohút. Dyž ale měl nekam jet a zaspal, tož zasej nadával, že ho nezbudil. Nadával, dyž ho bolely zuby a dyž mu ich kovář Obrúčka kléščama všecky vykmásál nadával zasej, že má prázdnu hubu. Dyž mu bylo zima, nadával zrovna tak, dyž mu bylo horko! Byl furt najedovaný jak morák a nadával v jedném tahu. Zkrátka trúba...
     Jednu rúbal malého Janka řemenem, až sa mu z gatí dýmilo. A dyž sem sa optal, co provedl, Jura zavrčál: "Ále, kupil sem mu na jarmaku nové boty a sú mu malé! ?"
     Jedného dna k němu došel strýc školník a že: "Juro, pán řídící ti zkazujú, abys hnedkaj došel do škole!" Jura vypleščíl očiska jak marhule, zatočil sa po izbě jak na ingršpílu a zařval na děcka, že sa došky na chalupě naježily: "Soplivci, pote sem a vyvalte, kerý sté co provedl - ale honem!" Děcka stály jak apoštolé, cvakaly zubama a nikdo ani nepípl. Ale břéskaly jak opice, dyž ich tata začal zpovídat řemenem jedného po druhém. Dyž vyrúbál poslednímu, oprášil si ruky a šel do škole...
     Pán řídící už stáli ve dveřách a zdaleka volali:
     "Vítám vás, Knutle! Tož pote dál - ani sem nečekal, že tak brzo dondete. Tož o co ide: Je třeba zaistit sa na zimu a tož vás školní výbor žádá, abyste s koňama odvozil pro školu z lesa dřevo. - A ináč bych vám chtěl pochválit vaše děti. Sú hodné a dobře sa učijú..."
     Jura sa z otevřenu hubu poškrábal za uchem a nadával až dóm!"
     "Dobře, žes ně ho připomněl" - pravili stařeček. "Šak to néni tak dávno, co sa Jura - už ani nevím po kolikátéj - vypravil do lesa na divočáka. Celu noc čapěl za bukem a až k ránu sa mu podařilo dostat sa chupoňovi přes kožu. Pěkný kúsek, tak kolem metráka. No já, ale jak včílkaj teho macka dostat dóm? "Dyby tak byly saně!" - uvažoval. A tak si zpomněl na hajného Srnca, kerý býval důle pod lesem, a že si od něho saně vypošča...
     Hodil si flintu přes rameno a dál sa snihem na cestu. Bořil sa až po kolena, ale šel, lebo saně potřeboval. Za chvilku sa zastavil a mudroval: "No já, ale co dyž ně hajný ty saně nepoščá?" Mávl ruku a dál sa znova na cestu. Fučál a bořil sa hluboko do snihu. V půlce cesty sa zasej zastavil a utíraja zapotěné čelo, řečnovál: "Dyť ten Srnec je taká potfora lakomá, zgrblá - že on ně ty saně nepoščá?!" Odplúvál daleko před sebe, ale znova mašíroval k hájovně...
     Dyž už sa táhl dobru hodinu, zasej sa zastavil, vyprskl a zahromovál: "Nepoščá - nepošča? Pro by ně ich nepoščál? No ja" - zarazil sa najednú Jura. "Ale co dyž si zpomene na tu "králičí svajbu", dyž mu moja samica poškubala teho jeho samca?! Krúci, skrzevá toto by ně saně těžko poščál..."
     Opřel sa bradu o flintu a pohlédaja na zajíci stopy ve snihu, začal meditovat: "Ále, šak mu ten samec nescípl, tož co? No je pravda, že od téj doby sa nemohl na žádnu samicu aspoň půl roku podívat - aj dyž mu ju o šňupák otírali... Tenkrát došel hajný o "skočné" - a pár grajcarů to bylo! A Srnec je škrťa! Mordyje, on ně ty saně nepošča!
     Ale Jura sa furt ospravedlňoval: "Šak on ně také jednu prodal patrony z navlhlým prachem a dyž už sem měl na "mušce" jezevca jak prasa, tož to enom pšuklo jak po fazuli a z laufu ně vypadla gulka zrovna pod nohy, jak bobek z koze. A kde byl v tu chvilku jezevec? Tož zme si kvit a fertyk! No já - ale on tenkrát před celu hospodu prohlásil, že ně ty patrony počuraly děcka... Tož tak, a už je to tady - dyť ten plesnivec škaredý ně ty saně nepošča, já to vím naisto! Šak počkaj, ty hrtúne lakomý! Ten kúšček ešče dondu a potem ti to povím, éj povím - taják že sa Knutel menuju!" A utahaný jak pútník z Lurd šúřál sa dáléj...
     Z dálky už viděl, že je v hájovni světlo. "Vidíš ho, pazgřivca zeleného ?" - optal sa sám sebe. "Lapí pěkně u pece, slope borovičku a saně ně nepošča, huncút - no enom dočkaj!" A z vyvalenýma očiskama sa táhl za světlem...
     Dyž sa udřený a spotěný jak piovárský kůň došmatlál k hájovni, zakopl o stonek, hňápl na všecky štyry a hubu do snihu. A to ho dorazilo. "Mordyje, tož ešče aj toto?" - zavrčál. "Tož tady to máš!" Zvihl sa ze zemi, škubl flintu z ramena, namířil a bac - hajnému do okna!
     Ten vyletěl z chalupy jak kometa a zahučál: "Ná, ty starý vole, co ně tady stříláš?"
     Jura, zlosťú roztřasený jak řídko udělaný sulc, zařval jak Tarzan, dyž zabil prvního tygra:
     "Strč si ty saně do řiti - pajtášu fúsatý!!!"
     A šel zpátky k divočákovi...
     Hajný stáli ve dveřách z otevřítú hubu a dlúho přemýšlali - proč a jak si tam ty saně majů strčit..."



ZPĚT NA OBSAH