PÚŤOVÉ TAJEMSTVÍ V ITRNICI

Ludí plný kopec, děvčic jak kfítek, búda na budě a v nich  malovaných srdéček, až oči přecházajú. Malovaný chu- máč plný smíchu, řečnování a pobíhání - oživený obraz Jože Úprky — svatý Antonínek!

Jedno procesí za druhým sa scházá, aby sa poklonili patronovi věcí ztratěných, ke kerému sa modlí děvčica o šumného šohaja, či šohaj o lúbnú děvčicu a kdoví kolej všelijakých žádostí donde do nebeskéj kanceláře. Ale snáď tam nemajú úředního šimla s byrokratickým sedlem a vyřidijú všecko brzo a k plnéj spo­kojenosti...

Slunéčko praží do hlav, jazyky sa těžko obracajú a tož jak velblúdi k oázi, tak sa tahnú žízniví do viných búd, kde veselo vyhrávajú harmoniky a pěsnička za pěsničku letí přes kopec. A tak sa lehko stane, že člověk »zmokne« — vňútru aj z venku. Doletí mračnisko jak travnica a tak ščákne, že vás maměnka mosijú tři dni krúcat. Šak kolikrát sa už stalo, že celé procesí šlo bosky, enom pán falář měli boty přes rameno... To ale nikemu ne­vadí a za rok je na puti zasej.

Terezka už kupila Franckovi srdco jak hucký vdolek a na něm pěkné říkání »Mám ráda tebe — věcéj jak sebe«. Proto ju Francek navedl do léska, aby jí »potvrdíl« jak ju má rád zasej on... No a narok už dondú na púť z malým Tonečkem!

Janek Pagáčůj, kerý dostál od maměnky pár grajcarů, si kupil oharek, špalek za škraň, pendrek a bróžu za širák. A protože už neměl ani grajcara a chuť na turecký med měl, tož si čapl ke štontu a spokojeno lízal tú velikú bílú, sládků krychlu. Vtem ho ale uhlédl »turek«, kerý med prodával, a jak ho smýkl po krku, hnedkaj sa mu zuby do medu zarazily. Janek tam ostál přilepený jak mucha v trnkách. Napřídanek ho ešče kopl do třaslavic, že packovál až ke sklepom.

Bylo by opravdu těžké popsat všecky ty veselé aj smutné příhody, ale u jednej sa zastavíme.

Že by tento milúčký blatníčky Antonínek, patron milenců, pútní místo, kde sa ludé majú rádi — udělal nechťa dva ne­ přátele na život aj na smrť, to sa ani nechce věřit. Ale už sa tak stalo

Starý Kořeň byli řezník — daj ím pámbu lehké odpočinutí — jak sa sluší a patří. Prodávali na puťách pečené itrnice, jelita a klobásky »pravé vepřové«. Enomže jak s ňú šél kolem koňa, tož frčál a stavjál sa v opraťách, jak dyž ho džógne střeček...

Jelita dělali takové, že dyž naň šlápl, tož z něho vyletěla ertepla až na hucký kopec. Ale ináč mosely byt samá chuť, lebo si každý oblizovál zamaštěnu hubu až za ušima.

Starý Truskavec veďa ubečaného a usopleného Janečka za ruku, došli také ke Kořeňovi na itrnicu. Zašli k pivním búdám do stínu, sedli si na halenu, půlku itrnice dali Jankovi a z velikú chuťú sa zakúsli do teho »tajemstva«.

Našup ale letěli zpátky s velikým břeskotem:

„Věru, strýců, basom vám anděla dřevěného, dubového — aby vás šlak trafíl pres hlavu, dyť v téj itrnici byla hadra!"

Kořeň prohrábli dřevěný uhel pod kotchanem, nahlédli přes brý­le a uraženo odsekli:

„Ná, ty balamuťo, a co bys tam chtěl mět za korunu - hed­vábný šátek?"

Truskavec ostali stát z otevřítú hubu jak kameny Florijánek. Ale enom chvílu. Potem hépli jak jelen, búch Kořena zbytkem itrnice po hubě a zařvali:

„Čóóó — tož ty si ze mňa budeš ešče robit prču - ty somáre plesnivý, rapatý, fúsatý?" - a říz Kořena čaganem po chrbtě, hnedkaj viděli svatého Antonínka aj z andělama. A včílkaj si to mezi sebú rozdali a předvedli pútníkom také představení, jaké na blatníčkem kopečku ešče nikdo neviděl. A ešče k temu aj bez stupného!

Mlátili sa po hubách jelitama a Kořeň vrazili Truskavcovi celý kotchan pečených itrnic na hlavu, že měli sádlo až v holénkách. Truskavec zasej na oplátku kopli Kořenoví do štontu, hnedkaj ho měli na hromadě, a celu tú hrůzu zakryla celtová plachta...

Janeček, kerý sa tatíčkovi při téj »domluvě« pletl furt pod nohy, také kerúsi chytil, lebo řval jak pominutý a Truskavec mu ešče cestu do Vrbky vyždarovali krúpy z uší... Zápas dopadl nerozhodně, enom s tým rozdílem, že Truskavec měli natrhnuté pravé ucho a Kořeň levý kůtek.

Pán súcí měli s tuto patálijú veliké trápení, lebo nevěděli, z kerého konca majú začat. Dyž to všecko zesumírovali a zvážili, tož rozhodli také nerozhodně:

„Každému tři dni a jeden druhému škodu nahradit!"

Truskavec odcházaja ze súdní síně, přejeli Kořena pohledem, že sa ím naježily všecky chupy na kožuchu a přecedili přes zuby:

„Svatý Antonínku, udělaj ně aspoň na chvílu hromem, abych mohél Koreňovi do teho kvelbu ríznút..."