JANEK VYSKOČ - KOZÍ VRAH

     Jedného dna prodávali stařeček Pagáč na tarmaku jalovicu. Kunčofta našli a pleskli si do dlaní. Spokojenost' na obúch stranách, tož že půjdu zapit dobrý kup a prodaj. Sotva vlezli s kupcem do šenku "U zlatého vola" a pověsili na věšák kožuch z baranicú, už sa obtúlali z Jožku Frgálem, kamarádem z vojny, kerého neviděli dobrých štyrycet roků. Objímali sa, buchali jeden druhého po zádoch a stískali si ruky, až kosti praščaly. Dyž sa stařečkovi zdálo, že už je teho dosť, vybřéskli:
     Hospocký, třikrát pivo!" - "Došlo!", ozvalo sa za šentyšem.
     "tož víno!" - "Nedošlo!"
     "Tož gořalku!"
     Hospocký sa zohl pod pult, vytáhl flašku, v keréj bylo na dně sliovice, obrátil to do sebe, mlazgl a kůtkem usykl:
     "Byla - ale už néni..."
     Jožka Frgál zavrzal zubama a zahučál: "Krúci, tož co v těmto špeluňgu májů?"
     Stařeček sa rozhlédli po hospodě a pravili: "Tak sa ně zdá, že enom smrad, plno much a v pondělí zavřité!"
     Nakonec dostali ze sakrama sklenku rumu - a ešče špatného. Po prvním připití a štrngnutí sa všecí zatřepali, jak dyby ich smrť přeskočila. Stařeček nahlédli za šentyš a pronesli pochybnosti o tem, že přeca na hospockém nic zlatého néni - nač sa teda hospoda menuje "U zlatého vola". V tu ránu šenkéř cosi zahučál a od vedlejšího štola se odlúpl taký vandrák, oškubaný jak samica. Přešel kolem hospockého a z jakýmsi tajemným ušklébnutím vyšel z hospody...
     Strýc, kerý jalovicu od stařečka kupili, sa za chvilku rozlúčili a dva kamarádi ostali v šenku ze svojíma spomínkama.
     "Matušku," začali Frgál, "tři spomínky ně z vojny ostaly. Na tebe, jak dycky křičáváls: Šohajé, střílajte enom do luftu, lebo tam na druhéj straně sú tací chudáci jak my! - Potem na Juru Kláska, jak dovedl feldvéblovi ukrást gořalku aj pod hlavu a potem ju každému spravedlivé rozdělil do ešusů. - A nakonec na teho zpěváka - říkali zme mu Janíček - zpěváček. Krúci, jak sa enom menovál? Vidíš, už ně paměť neslůží!"
     Stařeček zesmutněli, zahleděli sa přes okno na ulic a pomalučky pronesli méno: "Janíček Trnečka."
     "No pravdaže - Trnečka!" vykřikl Frgál. "Pamatuju si, jak dycky v noci ve štelungoch zpíval a ty jeho pěsničky sa nesly přes celu frontu, jak dyby byl najhlubší mír... Šak si nikdo netrúfl ani vystřelit! Lebo aj dyž zme si s téma na druhéj straně nerozumněli, tým pěsničkám mosél rozumnět každý. Víš, kerú měl najrači?"
     A Frgál popěvovali:

"Před naším je stromeček zelený, na něm sedí slavíček veselý. Počuj, milá, jak ten slavík zpívá, od lúbosti celý svět omdlévá...
Pověz ty ně, můj šohajku, pravdu, čí já budu, až půjdeš na vojnu? Až ty budeš na vojně bojovat, kdo ti bude na domě gazdovat?"

     "Rozléval svoje bolavé srdco, lebo mosél narukovat zrovna dyž sa mu narodilo diťátko a žena mu při tem umírala. Ani na kerchov ju nemohl doprovodit...
     "To malučké šlo také brzo za mamičku," dodali stařeček, "Chlapče, néni možná ani uvěřit, že by na jedného člověka mohlo spadnut toléj bolesti!"
     "Dvakrát byl Janíček zasypaný zemú od vybuchlého šrapnéla," spomínali Frgál, "a dycky sa z teho dostál a zasej zpíval..."
     "Zpíval, Jožko - zpíval..." - zasípali stařeček, lebo sa ím stáhlo hrdlo. "Ale poslední strofa pěsničky v jeho životě byla převelice smutná... To tys byl už zajatý, dyž ho poškubál šrapnél a vrátil sa z lazaretu až rok po vojně. Ale jak sa vrátil ?! Na ty jeho bolavé oči nikdá nezapomenu. V tych bylo toléj" smutku a práznoty, že sem sa vyhýbal do nich podívat...
     Ale nejhroznější bylo, že dyž došel z vojny, tož ňa nepoznal, Jožko! A nikeho z dědiny! Dyž sem naňho promluvil, tož sa ně díval kamsi přes rameno a stahoval obočí. Ruku si přetírál čelo a dycky sa zastavil na hlubokéj duře, keřů měl v hlavě. Snáď mu ta střepina vyškubla z mozku půl života! A k temu všeckému měl aj ustřelenu nohu. Dyž šel přes dědinu a tu dřevenu nohů klepal o kameně, tož každá ta raná na bila do hlavy jak kladivem...
     Za nějaký čas mu ludé začali říkat "Janek Vyskoč - kozí vrah". Děcka a nekeří hlúpí ludé naňho pokřikovali: Janku, vyskoč! A Janek vyskočil - někdy. Z teho sa ohlédl, zaťukal si na čelo a odešel... Odešel do léska, kde měl v zemi jamku vystlánu chvojím. Nohu mu žrali červotoči, ale moselo ho žrát aj něco vňútru. Měl chvilky, kdy sedával na kameni u zmole, kde zamordovali hajného Sojku, a tam celé hodiny hleděl do prázna a cosi potichučky vyprávjál. Nikdo nevěděl, co si vykládá, lebo sa na vojně naučil několik řečí a pokaždéj mluvil ináč.
     Dyž sa z teho dostál, začal pit. A dyž už neměl ani grajcara, našel si nejakú prrácu a dřel jak kůň. Potem rozdělil peníze na dvě hromádky: jednu zastrčil do vojanskéj blůze, kerú furt nosil a tu druhů zanesl dycky na obec. "Starosto," říkal, tyto peníze dajte sirotkom po tych, co padli ve vojně!" A už zasej seděl na kameni pod lesem...
     A tak to šlo furt dokola.
     "Kozí vrah" mu říkali proto, lebo zabíjál a stahoval kozlata. Jednu sem sa díval za keřem na Janíčka a počúvál. Až sem sa celý rozklepal a pot ně tekl po zádoch. Janek držál kozlátko v náručí, hladil ho a mluvil k němu:
     "Kozenko malá, ešče tu nejsi ani měsíc a už mosíš odejít tam, kde nikeho nic nebolí. A to enom proto, že najdokonalejší tvor na světě ťa chce mět v nedělu k obědu. Máš také neviňúčké očénka
     a myslíš si, že všecko na těmto světě je tak dobré jak ta tvoja mama, kerá ti dává pit. Nikemu neublížilas - no vidíš - a já ťa mosím zabit... Nenaříkaj a nezlob sa na mna. To víš, život je těžký a já dostanu za tvůj bilúčký kožúšek tři grajcary a budu, mět na gořalku!
     Víš, já už su ztratěný člověk a dlúho tady strašit nebudu. Nemám nic, enom v kapci kúšček špeku. To až kdesi zhynu za plotem a někdo na najde, tož aby ně s ním namastil a psi na zatáhnu na kerchov. Budu mět hrob bez kříža - nemám naň peníze. Enom tu moju dřevenu nohu ně tam zapíchnu, aby ludé věděli, že tam leží neščasný chlap Janek Vyskoč - kozí vrah..."
     Potem kozlátkovi zavázal šátkem oči a povídá:
     "Tož tak, kozenko - a včílkaj sa budem hrát na slepú babu. Ty na budeš hledat, a protože nic nevíš o zákeřnosti ludí, tož ťá zapchnú v tu chvílu, kdy to budeš najméň čekat. Víš, my ludé sa také celý život hrajem na slepú babu a také dostaneš každú chvílu ránu a nevíš od keho a kdy... Šak dyž sem byl mladý, pěkný, zdravý šohaj a zatáhli na do válečného ohňa - ani nevím proč a zač - dali ně blíščavý metál, muzika vyhrávala a pán obrlajtnant ně klepali na rameno. Krúci, kozeno, to byla také hra na slepú babu - také ně mazali med kolem huby, jak já tobě. Enom že ty na tem budeš lepší. Za chvílu sa budeš honit s andělíčkama po obláčkoch - ale já? Já mám nohu pryč, maláryja ně žere střeva a střep ze šrapnéla ně trčí kdesi v hlavě..."
     A potem jak při nějakém obřadě polúbíl nůž a jedným šmiknutím ukončil život malého zvířátka. - Chlapče, Janíček Trnečka, to nebyl kozí vrah! To byl najkrásnější člověk, kerého sem v životě potkal... "
     "Chudák Janíček!" - vzdychli Frgál.
     "Máš pravdu, neščasný člověk, na kerého snáďpámbu zapomněl. Ale najstrašnější bylo, že sa na téjto zeměguli našel "človék", kerý Janíčka zabil a okradl ho o tych pár grajcarů, keře chtěl zasej zanést na obec pro sirotky..."
     "Je možné, aby takú svinu zem nosila?"
     "Je, chlapče - je! Víš, Jožko, strašidel sa nebojím - enom zlých ludí. Ale mockrát sa ně v noci zdálo, že Janíčkova dřevěná noha ťuká po dědině..."
     Už bylo kolem půlnoci, dyž sa dva kamaráde z vojny rozlúčili a stařeček si to nabrali přes póla dóm. Peníze za jalůvku, keře měli v šátečku, zatlačili hlúběj do kapce a vykročili do tmy. Docházaja k lésku, měli jakési zlé tušení, kerého sa nemohli zbavit, ani dyž si do kroku popískávali verbuňk. A dyž ím u pátého mostka "Na pandravě" šustl nad hlavu netopýr a zahukal sýček, chťa nechťa moseli si rozepnut lémec u krku. Řbetem ruky utřeli zapotěné čelo a čagan stiskli pevněj v hrsti. A v tu chvílu cosi černého vylezlo za keřem...
     Že by to mohl byt duch, to hnedkaj zavrhli. Ale podle figury sa ím zazdálo, že sa něco podobného motalo kolem šentyša "U zlatého vola". Moc času na přemýšlání neměli, lebo učuli přes hadru zařvání:
     "Peníze - lebo..." - a na pistuli cvakl kohútek.
     Stařeček sa rozklepali strachem a bylo ím v tu chvílu načisto jasné, že sa z lumpem po súsedsky řečnovat nedá, lebo jedna nabitá pistule je furt lepší než dvacet čaganů. Myšlénky ím bzúkaly hlavu, jak dyž sa rójijú včely. A dyž chlap znova zařval, zaprosili:
     "Dám, kamaráde, dám ti peníze, enom o jednu službu ťá převelice prosím. Šak si také naisto ženatý a tož víš, jaká je z robama domluva. A ta moja je baba čertova, věřit ně nebude, že sem byl okradený, a ešče na zmlátí, že sem peníze propil! Tož buď téj dobroty a prostřel ně tak zetřikrát kožuch..."
     "Daj peníze a potem sa bude střílat!" - zahučál lúpežník.
     Stařeček teda vytáhli ze záňadří šáteček s penězama a dali mu ho. Potem roztáhli kožuch a chlapisko prásk! prásk! prásk! - a zastrčil pistulu za opasek.
     "Počkaj, chlapče, nepřestávaj!" - vykřikli. "Ešče tady ně smýkni do baranice, ať ně Kača věří, že sem byl v nebezpečí života!"
     A tož lumpisko ešče prásk! a cvak, cvak - a raná už nevyšla... Stařeček enom zamžúrali očima a znova žadonili:
     "Kamaráde, daj ně ešče jednu do téj baranice!"
     "Už nemožu, všecko sem vystřílál!" - zamrčál jak medvěd.
     Stařeček sa nafúkli jak holub na bani, smyk kožuchem o zem, lap čagan a zařvali, že aj skokani v luži strachem přestali kuňkat:
     "Tož tak, ty lumpe, už nemáš patronky? Šak to sem ty miškéřu potřeboval!!!"
     A potem už měli "slovo" enom stařeček a jejich čagan, kery byl v tu chvílu naisto z téj pohádky "Obušku, z pytla ven!" - lebo bylo enom čut raný, řev a smrad...
     A k temu si stařeček ulevovali:
     "Tož tak, ty sviňo raubířská! Toto máš, podle zákonů a palagrafú súcího Martina Kordule, za Janíčka-zpěváčka - toto za Janíčka Trnečku - toto za Matúša Pagáča - a toto za všeckých, kerých okradls!!!"
     Jak dlúho do lumpa mlátili, jakýma ménama ho častovali a co s ním všecko dělali - to nikdo neví...
     A nevěděli to ani stařenka Pagáčka.
     Proto krútili hlavu, dyž ím ten jejich "budižkničemu" dali na stůl peníze za jalůvku a položili k ním jednu nohavicu z cizích gatí, lémec z kabáta, pistulu a půlku čagana...



ZPĚT NA OBSAH