HŘEBÍK V PATĚ

Strýc Hřebík měli rádi cigánů jak hřebík v patě - jak  dycky říkávali — a kde mohli, tam ím provedli nejakú čertovinu. Cigáne to o nich věděli a také strýcovi neostali nic dlužni a oplatili ím to aj z úrokama...

Jednu měli cigáne svajbu ve starej hospodě »Na špici«. Celá dědina bylo »hore«, lebo to byla událost' převeliká. Vincek Daniel si bral Stázku Holomkovu. Tancovali a břéskali při vlastním »jazbandu«  -  to Polda, bratr ženichůj, vrzal na harmoniku, kerá měla zalátané a zaflastrované měchy jak cigánská búda. Protože na svajbu nebyl přede­psaný společenský úbor a skoro všecí tancovali bosky, tož každú chvílu nekerý čapěl v kůtku a vytahoval si třísku z paty. Dýmu bylo v hospodě jak v udírni a smradu, jak dyby sa ženili schoři. A že sa na svajbě mosí aj jezt, tož sa v dědině ztratilo prasa a nějaké slépky...

Hřebíkom v kurníku také cosi chybělo a protože strýc byli zvědavý, jak ty jejich slépky budu svadebčanom šmakovat, tož sa šli na ten sobáš podívat.

Ledvá vlezli do šenku, dvakrát za sebú tak kýchli, že ím šňůrka v gaťách pukla. Býl tam na ně trochu »silný lufte. Odpluli, zasakrovali a zavrčali cosi o potforách smradlavých. Dyž ale uhlédli, že sa nekerým »blíščijú paty«, poškrábali sa za uchem a odešli vedle do kvelbu. Za chvilku byli zpátky, sedli k pivu a cosi kutili pod stolem. Rozdělali škarnétku a šikovno hodili mezi roztancované svadebčany hrst' cvočků a ostrých hřebíčků. Do cigánů jak dyž střelí. Začali hépat a břéskat »Jóóój — jokes, cvokes — hřebíkos!« A už celá banda čapěla na zemi a vytahovali si ze sakrama hřebíky z noh...

Strýc hnedkaj vyběhli na dvůr, lebo by sa smíchem udusili, jak ho zadržovali. Pod navrátím zahlédli dvě cigánky u velikého hrnca a v něm — slepičí polévku! Strýc hvízdli, přejeli si dlaňú nos, lebo ich začal svrbět, a vytratili sa jak duch.

Po cestě si řečnovali sám k sobě:

„To vím, polévečku — a slepičí! Éj, počkajte, vy somáré, já vám ukážu, enom dočkajte!"

K četníkom nešli, ale do drogérie. Za chvilku už stáli na dvoře a číhali, až cigánky na chvílu odejdu. Podařilo sa - vzduch býl čistý. Přiskočili k hrnci a naléli tam flašu — ricínového oleja!

No a po večeři došlo druhé číslo programu...

»Búdka« na hospockém dvoře nestačila pro toléj zákazníků, tož svadebčané čapěli po všeckých kútkoch — ale to už si hřebíky z noh nevytahovali...

Hřebík sa uščuřovali jak měsíček a spokojeno si pobručovali:

„Tož tak, vy ftáci černí — slepecky ste vrátili. Nó, je pravda, trošku v inší formě — ale vrátili!"

A tú noc sa strýc spokojeno protáhli na lůžku, zavřeli oči a usnuli... Ale druhý deň ráno ich vypleščili do prázdnéj klece — krmená hus byla v sakroch...

Dyž si v tú chvílu zesumírovali, že na husí játra a »biskupa« budu moset zapomnět, zlosťú kopli do klece, že ím tam noha vletěla až po koleno. Enom zavrzali zubama a zahrozili pěsťú k táboru.

Hřebík, kerý byli kovářem, mlátili ztekem do kovadliny, že iskry létaly na všecky strany.

Vtem zahlédli okénkem »svadební matku« - cigaňu Francku — jak mašíruje přes dědinu. A už měli plán hotový! Vytáhli z ohňa žhavú podkovu, počkali až zčerná, vyhodili ju na silnicu a zavřeli dveřa.

Francka doňďa ke kovárni, jak ostříž zapichla černé očiska do podkovy. Ohlédla sa opatrno kolem — nikde nikeho! Došúrala sa k podkově a jak blesk — lap ju a fúk s ňú do sukně! Ale v tú chvílu z ní vyletěl dým a už měla podkovu na noze. Sukna jí za­čala hořat — ale to už strýc stáli ve dveřách kovárny a vyščákli na Francku puténku vody...

Ty sakry a škaredé nadávky, keré Hřebík za tú »službu« dostali, sa nedajú napsat.

Francka šmatlala k táboru a ešče z dálky čula strýcuj smích a vyřvávání:

„To máš za tú hus — ledačino ledajaká!"

Za nějaký čas došla nevěsta Stázka s usopleným »svadebním foršusem« na zádoch k Hřebíkom ptat. Strčila hubu mezi dvérca a brčala:

„Tetinko známá, pěkná, dobrá — pantatínku — simvás, dajte ně — chu muky, na záklechtku na želé — temu chuďatoví na těch zádóóóchch!"

Protože strýc nemohli na hus ze slépkama zapomnět, zavolali ke dveřám:

„Stázko, řekni Vinckovi, ať ně donde vybrat med!"

Ani ajroplán by rychléj nedoletěl, jak Vincek k Hřebíkom.

„Tož poď, Vincku" - pravili strýc a u starej hrušky sa zasta­vili.

„Vidíš tam navrchu tú ďúru?"

„Vidím, kmocháčku!"

„Tož tam sú ty včely!" — dodali strýc.

Vincek jak veverka hnedkaj býl navrchu, položil ucho na kmen a pochvaloval si:

„Jój kmocháčku, už čuju, jak vyhrávajú!"

„No enom vybíraj, vybíraj!" — ponúkali Hřebík.

Vincek strčil ruku do ďúry, ale vtem mu něco frnglo kolem nosa a ozvalo sa hrozivé bzučání.

„íha, kmocháčku" — vykřikl Vincek - „matka už je venku a z děckama si poradím!"

Ale neporadil. Kolem hlavy mu bzúkál celý roj sršňú! Dyž ho jeden džógl do škraně, že ju měl jak ostřeďúvku, škrkl z hrušky důle a zařval:

„Kmocháčkúúú — to nejsú ščely, to sú frfni!"

Mlátil kolem sebe rukama jak habešská tanečnica, ale čím věcéj sebú pajtlovál, tým víc ho šršni pchali. Dyž už nevěděl kudy kam, tož proletěl plotem, enom palésky uletěly a potem přes potok a rolí do tábora.

Vincek měl ráno tak opuchlú hlavu, že mu Stázka mosela otvírat oči, aby viděl na kafé.

Strýc sa řehtali jak rozumem pominutý a mlátili sa do kolen. Ale táto radost' ím dlúho netrvala. Dyž tetka ráno napájali zvířactvo a došli ke krmíku, ostali stát jak Lotova žena. Ledvá sa trochu zpamatovali, bolestno zakvičali:

„Šmarjápanenko — starý pocem! Prasa otevřité — chlévek pryč!"

Enom lapli po lufte a zvalili sa jak špalek.

Strýcovi sklapla huba, že překúsli špičku z fajky.

Prasacko sa našlo ešče ten samý deň zakopané v cigánském táboře...

A včíl sa Vincek vykrucovál před sudem:

„Na mú dušu věrnu, pane sude - já sem to prasa neukradl, to vám može celá moja rodina dosvěčit — sú na chodbě, je jich tam štyryjatřicet!"

„No za takové svědectví vám pěkně ďěkuju. Tož s pravdu ven!" — poznamenali pán súcí.

Vincek sa začal potit a krútíl sa jak hlísta na šporhéltě. Lezlo to z něho jak brablenci z chupatéj deky:

„Tož, pane súcí, já vím — vám sa to bude zdát divné. Věřte alebo nevěřte, ale říkám pravdu a nic inšího než pravdu... Vindu z baráka a protírám oči - je to možné? Hnedkaj po ránu taká náščeva — prasa? Moselo mět radost' ze života, či co — hop sem, hop tam, aj si při tem výskalo. Najednú mu to nevyšlo, zapackovalo o kořeň a škrk do járka. Dondu k němu a co vidím — zlo­milo si nohy, chuďato malé. A tož co včíl s ním — tož aby sa ne­trápilo, tož tento — tož zme ho zabili..." — přiznal sa Vincek.

Pán súcí pokyvovali hlavu, jak dyby Vinckovi věřili, potem si propucovali brýle a pravili:

„No dobře, Vincku - ty nám tady také poskakuješ před para­grafem jak to prasa - a tož aby sas netrápil, tož ťa tu budem dva měsíce pěkně opatrovat!"

Dyž vlékli Vincka do »kukaně«, vyščekl na strýca: „Éj, kruci počkajte — ten med budete ešče lízat!" A lízali! Cigáne ím zedli psa, s kerým sa dycky v hospodě chvá­lili, jak ím dobře »aportuje«...