HLT ZA TŘI GRAJCARY

     Hotař Klásek div nespadli z lávky, jak sa lekli, dyž ím stařeček Pagáč večer zabuchali bičem na okno. "Poď ně pomoct!" - zavolali z voza, dyž Klásek vyšli ze dveří. "Kam jedeš?"
     "Na, co to necítíš? Vezu tu durancijovú břečku do pálenice!" - chlubili sa stařeček.
     "Ale, byl sem tam včera - dneskaj sa ně nechce!" - huhňali Klásek.
     "Co sa ti nechce? Enom pod! Aspoň jednu uděláš něco užitečného. Budeš ně do puténky nabírat kvas a já to budu odnášat do kotlá. Já - a abych nezapomněl - ufíkni v komoře pořádný kus slaniny - na suchý bruch sa špatně pije!"
     Klásek brblali, ale za chvilku sa vrátili v haleně a z uzélkem pod pažú. Stařeček enom mrkli po uzélku, aby odhadli, lešti sa hotař při krájání špeku neuřezali do prsta. Znali ho moc dobře, že by sa rozdal, dyby mu pámbu ruky nedržál...
     "Kolej teho letos budeš mět?"
     "No, dyž dobře poteče, tož takých štyrycet litrů - aj věcéj. Bylo to dobře uzrálé a kvasu mám přes štyry metráky." - A šibli do krav.
     Dyž dojeli do pálenice, zrovna z poslední várky vysýpali kostky do potoka a vyplachovali kotel. Vyšlo to na minuťu. Za pomoci súsedů měli za chvilku "zasypané", a protože pod kotlem ešče hořalo, tož tam Klásek přihodili pár polének a prohrábli rošt. Hajný Srnec, kerý pálili poslední, už rozlévali sliovicu ze sodovčáka a dávali koštovat.
     "Dobrá je" - hodnotili stařeček. "Šak štyryjapadesát má!"
     "Má - hádáš dobře!" pravili Srnec. "Včílkaj ju nechám týden otevřítú, aby vyšly ty smrady. Dva stupně ztratí a bude pěkně "kulatá"."
     "Tož, okoštujte aj moju!" - přihlásili sa pastýř Tatar. Potem ešče vytáhli butelku hlásný Fukar a starý Peléšek - a za chvilku už sa enom mlazgalo, chválilo a řečnovalo ...
     Velikého rozdílu mezi "kapkama" nebylo, lebo trnky byly pěkně uzrálé, až sa ím "řitečky scvrkávaly", slunečka a cukru na vůlu, tož sa sliovička ve sklénečkách enom gúlala...
     Stařeček po každém košlu mlazgli, oblízli sa a posuzovali:
     "Chlape, kemu česť, temu česť - pastýřovi trúba! Néni marná - taků možete ponúknút aj císařovi pánovi!"
     Starý Peléšek zakvedlovali sodovčákem a nastavili ho proti lampě:
     "Šak sa podivajte, jak drží řelázek!"
     "No, je fajnová a slaďučká jak malvaz, to je bez řeči. Enom sem si tak pravil, kolej sa léj "halúzkovéj" v téjto pálenici vypálilo? Herdek, to by byl potok! Šak to by mohl měl najlepší zrevidované totkaj "správec" Peléšek!" - připomněli znova stařeček.
     Peléšek, kerý už najméň štyrycet roků "védli" pálenicu, přiložili pod kotel a poctěný titulem "správec", pokládali za svqju povinnost' dat něco do placu:
     "Tož na chup sa to řéct nedá - to bych mosél nahlédnut do dukomentů, ale je isté, že dybyzme ju vypustili do dědiny, tož jí bude až po křížek na zvoničce... Měl sem a mám tady stejných kunčoftů, keři roka nevynechajú a dycky si "krapečku" vypálijú. To víte, mosí to byt v chalupě jak medicína!"
     "No to máš recht, lebo dyž donde ta "famfulica", tož Kača si dycky kapně na cukr!" - potvrdili Pagáč.
     "Enomže, dyž ty si "kapneš", tož pro Kaču už ve sklence neostanú ani ty tři kapky na cukr..." - trefili hřebík na hlavičku, Fukar.
     "Trúbo!" - zmohli sa enom najedno slovo stařeček.
     "Počkajte, o dvúch "páleníkoch" vám něco povím" - přidali sa do řeči Peléšek a sedli si na klátek.
      "Enomže, to mosím od začátku. Naisto si ešče pamatujete na dvúch kamarádů, - na Juru Frgála a Vincka Krpála?"
     "Na, jakbyné - potvrdili Tatar - "Jurovi zme říkali "Firnajs" a Vinckovi "Kurník", lebo dyž sa ím něco nedařilo a nadávali, tož měli plnu hubu firnajsů a kurníků!"
     "Nonono - to byli oni!" - kývli Paléšek. "Co ím pámbu ubral na rozumě, to ím zasej přidal na sile a na figuře. Jeden říkával, že čas sú peníze, a ten druhý, že kdo má peníze, ten má čase... A tak ím to vycházalo obům. Moc dobře sa na ně pasovalo: "Hlúpý možeš byt, enom dyž si zdravý a šmakuje ti!" Chodili spolem jak dvojčata. Dyž sa jeden den pobili, tož sa druhý den obtúlali. A tak to vydržali až do vojny, kde oba padli za císařa pána. K jejich cti budiž připomenuté, že za císařa pána padli aj ludé múdří... Enomže to sem sa dostál až na konec jejich života - a to sem nechtěl. Napřed vám mosím povědět, jak sa skamarádili:
     Jura šel jednu do lesa rubat stonky. Pilu přes rameno, pantok v ruce. Ida kolem "Rubiska", uhlédl na stromě visat oběšence. Doňďa blízej, první chvílu nemohl poznat, o keho ide. Huba modrá jak fijala a jazyk venku. Chytne ho za nohu - esce byla teplá! Tož škrk na strom a uřezal haluzu aj s oběšencem. Ten buchl důle jak prasacko do troků a Jura mu honem povolil kolem krku zaseknutý stránek. Včílkaj už poznal Vincka a začal s ním casnovat, aby ho dostál k životu. Kombélál mu rukama, obracál ho hnedkaj na bruch, hnedkaj na záda, a aby sa probral, tož ho liskal po hubě, enom to pleskalo. Najednú Vincek otevřel jedno oko, potem druhé, vypleščíl ich jak sova a vidí nad sebú Juru, jak ho fackuje... Jak byl modrý, v tu chvilku zahořál jak pantla. Vyskočil - a bac Juru, hnedkaj vletěl hubu do kopřiv. A včíl sa začali škubat jak kohúti. Jak ti si tenkrát vyliskali, to sa nedá povědět.
     Dyž byli v najlepším, tož sa tam namanul hajný Čagan a chtěl, aby zaplatili pokutu za uřezánu haluzu. "Ja totak, pokutu! A za haluzu! No pravda!" - řvali oba jak pominutí. A ruku společnú a nerozdílnú mu vyliskali také. A nakonec to dopadlo tak, že si to potem aj zadkem společným a nerozdílným v ostrožském háreště odseděli..."
     "No počkaj" - připomněli stařeček Pagáč. "Ale naisto si pamatujete, že dělali v dědině - jak se temu říká - pohřební službu. Truhle nikdo v dědině nedělal, tož sa pro ně moselo jezdit do městečka. A to bylo dobré dvě hodiny s koňama. Dyž umřeli stará Trháčka, tož jeli pro truhlu také. U truhlářa ju naložili a sotva vyjeli z městečka, začalo pršat. Jura na sebe hodil halenu, přehodil si hlavu "darmovisem" a Vincek, žepréj si vleze do truhle. Nazvihl víko a šup tam! Jura šibál do koní a vijó přes dědiny dóm.
     Přejeli jednu dědinu a najednú bylo čut veliký křik: "Kmocháčku, zveste nás!" To partyja cigánů-muzikantů, keři šli výhrávat do panského sklepa na vinobraní, byla skovaná před déščem pod mostkem. "Šak si vylezte!" - pravil Jura a muzikante už sa drápali na vůz. Dyž uhlédli truhlu, z hrůzu posedali kolem a z očima vybúlenýma cucali na křížek a černé krajky...
     Šak neujeli ani sto kroků, dyž sa ozval taký řev, že koně hnedkaj stáli na zadních nohách a Jura měl co dělat, aby ich udržál na opraťách. Jak dyž vletí kuna mezi kuřacka, cigáne hépali z voza a přes póla a křoviska arak na všecky strany. Aj dyž bylo popršané, tož sa ím prášilo za patama. Cimbál aj z basů na ohrabky a kde sas podíval, tam byly rozházané husle. Dneskaj sa ternu už nedivím, že sa tak vystrašili. Enom si pomyslete: Vincek chtěl vědět, lešti ešče prší, tož trochu nazvihl víko a z truhle vystrčil ruku..."
     Chlape mezi smíchem popíjali a stařeček každému uřezali křivákem kúšček "svojého" špeku. Peléšek sa honem drali ke slovu, lebo ím Pagáč "přeškubli niť" a chtěli dovykládat to, co začali:
     "Tož teda, ti dva - Vincek a Jura - každý rok pálívali sliovicu v téjto pálenici. Ale nikdá spolem! Jak byli kamaráde na život aj na smrť, tož každý si svůj kvas hledal jak poklad. Trochu sliovice odprodali, aby měli na dáňku, ale ináč popíjali enom tu svoju...
     Jednu sa domluvili, že ju půjdu prodat do Hradišča, lebo tam za nu mohli dostat věcéj. Oba měli butelku v uzélku a ešče za tmy sa brali k městu. Cesta dlúhá a v krku sucho - to víte, jak poránu! Najednú praví Jura:
     "Vincku, nechcu, abys ně něco dával zadarmo, ale prodaj ně za tři grajcary hlt téj tvojéj sliovice!"
     "Co na hltě záleží" - pravil si Vincek - a prodal.
     Za chvílu dostál chuť Vincek:
     "Juro, co dybys ně aj ty dál za tři grajcary okoštovat zasej hlt téj tvojéj ?"
     Jura si myslel: hlt sem, hlt tam, šak je butela plná, tož co? A prodal teda také.
     A taják mašírovali k Hradišču, tak aj sliovica mašírovala do krků Vincka a Jury. Hlt za hltem - Jura Vinckovi a Vincek Jurovi. Za tři grajcary hlt ty mě, za tři grajcary hlt já tobě...
     Za Novů Vsú už měli hlavy plné, ale butelky prázné. Packovali noha kam kerá a na kunovském mostě už sa začali lepancovat a drcali do sebe jak dva barani. Dyž už sa nemohli udržat na nohách, sedli si na mezu a Jura červený jak rybízák, přejíždal kalnýma očima z jednej butele na druhů a hučál do Vincka:
     "Počúvaj, ty ožralo - včílkaj vezni rozum do hrsti a zrechnuj ně to: Já sem ti prodal všecku sliovicu a nemám ani grajcar! Krúci, ale že sem měl tři grajcary, to vím naisto..." A šmátral po kapcách.
     "Nemožeš ich met, trúbo" - žuchlal Vincek, "lebo sem ti za ně prodal zasej moju. Šak sa podivaj, že v ní néni ani krapka!" - a podál butelu Jurovi.
     Ten ju odšpuntovál a fúkl do ní. Vylúdilo to taký zvuk, jak dyby zahukala sova. Nebyla v ní ani slza...
     Vincek fúkl do butelky Jurovéj, ale enom mu to hvízdlo kolem nosa, jak dyž meluzína proletí komínem...
     Seděli a přivřítýma očima čuměli do zemi. Za chvilku sa probral Jura:
     "Firnajs - dyž nejsú peníze, tož kde je sliovica?"
     "To máš recht" - súhlasíl Vincek - "dyž sú obě butele prázdné, tož kde sú peníze? Kurník, že nám ich někdo ukradl!"
     "Firnajs, ale co včílkaj budem dělat?" - brblál Jura.
     "Kurník - co byzme dělali? Pujdem dom!" - blekotal Vincek - "prodali zme ju po cestě, tož včílkaj už nemosíme chodit do Hradišča..."
     Praščili práznýma butelama do potoka, chytili sa kolem krků a šňůrovali si to od járka k járku.
     Vinckovi vyletěla ruka jak šabla a rozpajtášený z trnkových kapek zanotoval do kroku tu, kerá na ně byla v tu chvílu jak ušitá:

Píjali, píjali
dva chlapci z Moravy,
pod jednu lipenkú,
peníze hledali..."
A Jura sa přidal:

.Pijujá.pijujá...
už sem přepil všecko,
ešče mám prepíjat
galánečce děcko...'

     - hulákali teda ,dvúhlasně', ale každý inší pěsničku - to ale ani jeden, ani druhý v ten moment nepoznali..."


ZPĚT NA OBSAH