HERODES - TO BÝL KRÁL!

Krúci, děcka préj sú požehnání v chalupě! - sakrovali  stařeček Pagáč a drhli kozu rýžákem, kerú ím kdosi  na pastvisku tak naviksovál, že byla jak Lucifer. Bílé

chupy měla enom kolem očí jak brýle a na ocasi přidrátované kosírky z kohúta...

Druhů kozu už odstrojili najprv, lebo tá měla enom kolem krku střapce ze starého vlňáka a na hlavě peří z moráka, že by

sa za tú parádu nemosél hanbit ani Vinetu.

„Hergót, dyť to černidlo neide důle! Včílkaj abych tú prču ostřihal dohola jak angóráka!" - mudrovali a gécali do koze rýžákem, kerá stála jak mučedník.

„Kerá sviňa to enom provedla? Éj, basom mu dušu jeho ohnivú, šak já to vyždářu a potem ho tak zrychtuju, že ho mama budu týden umývat! Dyť toto už néni možné, co ti podhoděnci prováďajú! Snáď to všecko pozabíjám!" Prskali a pluli jak skřeček, aj dyž si přitem spomněli, že co klučisko také jednu nalíčili poli­cajtovi kozu - ale smírem!

„Kačo! Čuješ? — Herdek, kde zasej babúzňáš? Pod sa podivat na tú kozu! Napřed byla černá, a dyž sem ju sódú vydrhl, tož je modrá! Čím ju ti prašivci enom natřeli? Dyť takú maškaru nemožeš pustit na ulic — je jak v montérkách!" — a drcli do koze, div nespadla.

Tetka sa neozývali, a protože sa ím zdálo, že šli do chléva, vykřikli na Francka, kerý zrovna došel ze škole:

„Běž nahlédnut do chléva, esli tam nejsú stařenka!"

Francek bacil knížkama pod lávku a už býl ve chlévě. Hnedkaj ale vyletěl ven a křičál: „Stařečku, pote sa podivat, stařenka ležijú pod krávu!"

Vběhli do chléva a z vyvalenýma očima hleděli pod hrant. Tetka ležali roztáhnutá jak žába, celá polétá mlékem, hrotek na bruchu, u hlavy dva kúsky tihle a na čele guču jak erteplu. Stařeček první chvílu nevěděli, co sa stalo, a tož začali krávu odtláčat. Ale tá stála jak přikutá.

„Tož uhni malá, uhni! Ná, cúfni, potforo jedna!"

Ale kráva enom jedným okem nahlédala pod sebe...

„Nečum, to néni těla!" zařvali na krávu, „to je Kača!" Ale vybřéskli znova, lebo ím šlápla na nohu. Francek sa tak lekl, že vyletěl z chléva jak štupl ze sodovky a počúvál stařečkovy sakry, lebo kráva nevěděla, že stojí na jejich noze.

Dyž už si bolesťú nevěděli rady, začali jí krútit ocasem a vý­sledek sa hnedkaj dostavil: nahodila ich tým »kravským špenátem« od kordule až po holénky a potem sa klidno otočila k hrantu. Kde v tú chvílu vzali všecky ty nadávky, těžko řéct. Ale naisto moseli číst Brémůj »Život zvířata, lebo v Africe nikdá nebyli.

Aj dyž na jednu nohu šmatlali, přeca enom vytáhli stařenku na dvůr, opřeli ich o zeď a polévali vodu. Tá sa za chvilku pro­brali a hleděli kolem sebe, jak dyby sa probudili z těžkého sna. V hlavě ím hučalo jak ve mlýně a nemohli sa znotýrovat.

Najednú Francek vyvalil oči a povidál:

„Stařečku, já už vím, co sa stařence stalo. Oni furt nadávali, že tú mrchu rohatú nebudu dojit, lebo préj ím švácá ocasem přes hubu. Tož sem ím poradil, aby jí na ocas uvázali tihlu..."

Stařeček počítali do desíti, prohlédli si Francka a optali sa:

„A nešvácla aj tebe, že ju máš takú červenu? Kdo ti dál po hubě?"

„Pánfalář!"

„To je dobře! A za co?"

„Tož ani nám vyprávjali z biblije a já sem sa optal Jurky Mis­kového, že dyž ten svatý Elijáš jél na tem ohnivém vozi, to jak to, že si nepřipálíl zadek? A ten osel Míškúj to na mňa po­žaloval. Pán farář ňa liščili po hubě a za trest mosím stokrát na­psat »Nemám sa divit zázrakom«!"

Stařeček už do desíti nepočítali a dali mu po hubě také...

Dyž jednu tatíček Pagáč prodali na tarmaku krávu, kupili Franckovi nové bilučké třaslavice, košulku pěkně vyšívánu a širáček s kosírkem. A že býl tak šikovno vymustrovaný, to že ho stařenka ze stařečkem veznú na puť k Antonínkovi.

Francek býl mezi tú barevnu krásu na blatníčkem kopci celý vyjevený a dyž dostál od stařenky pět grajcarů na útratu, býl v sedmém nebi. Jazyk mu létal chuťú v pusénce a tož si napřed kúpíl tureckého medu a pendrek. Za chvilku už do sebe súkál střešně a zapil sodovku. Hubu měl zalepenu aj z ušima a břúšek nadutý jak buben. Oblizovál sa jak kočka, očiska mu jezdily po krámkoch a v upotěnéj dlani držál poslední grajcar. A za ten si kúpíl bzenecký oharek jak cep.

Stařeček sa zastavili a pravili stařence: „Kačo, počúvaj! Dyž sa na teho našeho děhýla dívám, jak to všecko do sebe láduje páté přes deváté, ani bych sa nedivil, dyby sa mu do tych nových gatěček něco stalo. To bych sa nasmíl..."

Nedošli ale ani ke studánce, dyž sa Francek zarazil, počapl v kolenách, potáhl »svíčku« a s očima smutnýma jak bernardýn povidá:

„Stařečku, už sa možete začat smít..."

A dyž před nějakým časem jeli z celu famílijú vlakem, svatosvatě sa zapřísahali, že byli z děckama naposledy... Tenkrát poznali, co dovedu! Řevu jak v opičím rájů a škubali sa mezi sebú jak psi. Napomínání a hrození řemenem nepomáhalo — jak dyž hrách na stěnu háže! Tož stařeček pod tíhu utrpení rezignovali a dali ratolesti rodu Pagáčového do vůle boží.

Dokáď ty štyré ušmúranci lozili enom po nich, tož to ešče ušlo. Ale jak začali byt familijérní a vybírali si ostatní osazenstvo ve vagóně, tož dvá hnedkaj stali, vyšli ven a už sa nevrátili. Ale místo nich stáli ve dveřách průvodčí a přísno prohlásili:

„Strýců, buď tady bude ticho a pořádek, lebo vám udělám nepříjemnost'!"

Stařeček stíhaný těžkým osudem enom zamrkali, utřeli si zapotěné čelo a zúfalo pronesli:

„Nepříjemnost'? Už neuděláte, pane konduchtér - a počúvajte proč: Umřeli nám ve Vracově kmotřenka a jedeme ím na pohřeb. Dyž zme vycházali z chalupy, Kača spadla do močúvky a včíl sa suší doma na peci. Jurka aj z věncem vylezl v minuléj stanici, nahlédnutí z okna ně stálo fajku s císařem pánem, Franckovi uletěl nový širáček, Anežka má plné gatě a Jozéfek zežrál líst­ky... Tož ně včíl řeknite, jakú nepřijemnosť ně ešče možete udělat vy?"

Pán konduchtér, kerý měli takých děcek devět, vyslechli sta­řečkovu kalváriju stojačky jak při hraní rakúskéj hymny, enom hlavu měli zvěsenú. Potem dobrácky poklepali stařečka po ra­meni a pravili:

„Tož pravíte, strýců, že jedete na pohřeb do Vracova? Až teda vlak zastaví, tož hnedkaj všecí vylezte, lebo tento vlak jede do Hradišča a né ke Kyjovu..."

Potem sa podívali na děcka a zevřeli pěsť, až ím kléšťky v ruce několikrát naprázno zacvakaly. Rozhodli sa, až dondú dom, že ty svoje všecky vyplatijú, aj dyby nic neprovedly, lebo taký »foršus« nemože nikdá škodit.

Také si utřeli zapotěné čelo, ani nemrkli a odešli potichučky jak duch.

Stařeček ostali sedět jak zařezaný, ale do děcek jak dyž střelí. Protože v celém vagóně už ostál enom taký přísný pantáta, zesypaly sa na něho jak ose na zhnilú hrušku.

Dyž mu vyvlékly šňůrky z botu a ukrútily tři bombíky od vesty, to ešče vydržál. Dyž mu ale malý Jožka přilepil báleš trnkami na koleno a Francek praščíl zlatýma hodinkama o lávku, že v nich enom křuplo, vyletěl ven jak z kanóna, bácl dveřama, že sa všecky děcka sjely průvanem až pod okno, a zařval : „Herodes – to byl král !“


ZPĚT NA OBSAH