STAROSTA FROLIŠ MRŇÚS

Nejaký čas potem, co zvolili Martina Kordulu starostů, besedovali súsedé na kládách u hasickéj zbrojnice. Se­dělo ich tam jak brablenců na cukrovéj píščalce a řeč vedli stařeček Pagáč:

„Chlape, ať si říká kdo chce, co chce, Martin je múdré chlapisko. Nikeho sa nebojí a uzdu drží pěkně nakrátko. A to bylo v dědině potřeba! Všecí vidíme, co sa všecko v krátkéj době změnilo: kanále sú položené, už enom vydláždit. Obecní pastúšku, tú hanbu celéj dědiny, nechal omítnut, dál novů střechu, dlážku aj okna — a včílkaj je jak kaplička. Maryna Lízačková ze starým Parganem by sa tak neměli ani na výminku. Od téj doby, co u muziky zliskál teho sopláňa Lušňového, nikeho ani nenapadne, aby sa dál do bitky. A teho věčně ožralého pastýřa Strožocha, kerému zme říkali »buditel národa«, lebo dycky tak řval, že zbudil celu dědinu — teho včílkaj neučuješ ani pipnút!

A kde sa podíváte, tam je něco nového! Zpomínám si, dyž sem býl ešče klučisko, z jakú chuťú sa při volbách drali ke korytom ludé všelijací. Najčastěj šlo o »honóru«, lebo dyž sa řeklo »pán starosta«, to mělo načisto inší břink, než třeba »Froliš Mrňús«. Šak k takej funkciji patřily aj určité náležitosti. Najprv grunt a měřice, potem veliké břušisko a veržina v kůtku. Rozumu už mohlo byt méněj...

Šak sa jednu dobře strefili starý Hřebík, dyž pravili jejich ma­lému Jožkovi: »Ve škole sa mosíš hlavně naučit podepsat, abys to dotáhl aspoň na takového trúbu, jak sú starosta!«

Kocúrkov číslo jedna u nás nastal, dyž starostenský úřad pře­vzal menovaný Froliš Mrňús. Dycky sa nesl přes dědinu jak noša hub a veržina mu trčala z huby jak kanón z lodě. Šak né na­darmo sa říká, že prázná bečka najvěc duní a prázný klas najvýš hlavu zvýhá! Říkali o něm, že má v hlavě vodu. Ale nebyla to pravda, lebo ten nikdá vodu nepil. Ludé naňho nadávali, ale já sem s ním býl v jednej věci načisto spokojený, lebo ně třikrát oplatil pytel ječmeňa, kerý sem si od něho vypoščál...

Dyž nastúpíl na trůn, tož si vybral aj k sobě podobných rad­ních a ostatního osazenstva, policajtem počínaja a hlásným konča. Všady mosél mět první aj poslední slovo. Všady býl, všecko viděl, všecko znal... Dyž sa jednu v hospodě vojančilo, „múdro" pronesl: »Víte, dyž sem bojoval za císařa pána v Netá-liji — šak to bylo tenkrát, co sem nesl prápor u Solferína — tož sa mezi nama rozmohla maláryja. A víte, co urobí z teho, kdo ju dostane? Takýto člověk buď umře, alebo zblbne! Tož vidíte: Já sem ju měl také a neumřel sem...«

Tenkrát sa ke mně nahl Cyril Píščala a šuškal ně do ucha: »Starosta Mrňús ví všecko, enom né to, co vím já: Že je starý

„Ale jak Mrňús pasoval na policajta Jakuba Šablu, to si už nebudete pamatovat"  -  hlásili sa ze svojú zpomínkú pastýř Tatar. „Vidím Šablu, jak dyby to bylo dneskaj! Než sa stál po­licajtem, tož býl kostelníkem. Éj, to býl ťuhýk! Dyž sa mu to hodilo, tož býl hlúpý — ale z teho zasej múdrý, jak Šalamúnovy gatě. Taják ve varhanách: chvílu malá píščala a hnedkaj veliká trúba. Ve funkciji kostelníka měl velikú patáliju, lebo býl takej měkéj nátury, že sa při každém pohřebě rozbečál. Z nosa mu teklo jak z rýny, začal kýchat a pozhasínál všecky svíčky...

Dyž už to nemohl vydržat, postěžoval si jednu Mrňúsovi: »Starosto, ostál sem na životní křižovatce: V hospodě ně chlape nadávajú, že smrdím kadidlem, a v kostele zasej baby brblú, že smrdím pivem... Tož co mám dělat?«

A Mrňús bez rozmýšlání rozhodl: »Budeš andělíčkem stráž­níčkem majetku naších občanů!«

První dně sa mu to trochu pletlo, lebo načapaja lumpa ja­kéhosi, úředno pronesl: »Ve jménu otca aj syna — ste zat­knutý!«

Veškeré nařízení a příkaze pro občanstvo sumíroval starosta sám a policajt Šabla tyto přes buben »na vědomost' dávál«... Ani v hody nebylo toléj ludí venku, jak dyž policajt oznamoval. A tak jedného dňa začal Šabla mlátit do bubna, až sa zdálo, že řmí. Ludé vybíhali ven, jak dyby ím horaly chalupy, a čekali, až sa policajt ucasnuje. Dyž viděl, že ich věcéj nebude, nasadil si brýle a začal:

»Na vědomost sa dává! Mlékárna vám vyřizuje, abyste večerní mléko nemíchali s raním. — Budu sa rozdělovat na sadbu erteple, tož si nechtě očíslovat pytle. — Kamna už došly, sú v hasickém skladišti, trúby sú v obecní kanceláři. — Kača Chocholúšová zapomněla na mezi při sadbě stromků část svého oblečení. Žádá sa, aby sa dostavila do obecní kanceláře a vyzvihla si suknu. Jura Míšek nedodal předepsánu dávku vajec. Esli tak do týdňa neučiní, bude za ně popotahovaný až do Hradišča!«"

Chlape sa řehonili a tým byli Tatar pozbuzený. Zabafali z fajky, už sa ím světélko odrazilo na kapce, kerú měli u nosa, a vyprávjali dál:

„Jedného dňa dojel z městečka zvěrolékař, že prohledat do­bytek. Potřeboval k temu šikovného helfra. Dycky sem to dělával já alebo miškéř Pudlo, ale tenkrát starosta určili policajta Šablu. Chodili spolem z chalupy do chalupy, z chléva do chléva a Šabla otvíral kravkám tlamy lebo zvíhál ocase — podle teho, kam chtčli pán zvěrolékař nahlédnut... Večer dostál od pana dochtóra výplatu s tým, aby ím dál potvrzení. Šabla vyškubl list z notesa a napsal:

»Potvrzuju týmto příjem třicet grajcarů za otvírání tlamy a zvíhání ocasa panu zvěrolékařovi. Zveškerú úctu Jakub Šabla.«"

„To si velice dobře pamatuju" - přetrhli mu řeč hrobař Krumpáč. „Za vlády Mrňúsa sa změnilo enom to, že mu narůsti věcí bruch. Jednu při schůzi obecní rady sa mělo rozhodnut, lešti sa má postavit kolem kerchova zeď. Štyré byli pro, štyré proti. Rozhodoval teda hlas starosty. A Mrňús rozhodli:

»Návrh, aby sa kolem kerchova postavila zeď, sa zamítá, lebo je načisto jasné, že kdo je pod drnem, ten už nemože ven — a kdo je venku, temu sa do hliny nechce. Tož tým pádem je řbitovní zeď venkoncem zbytečná...«"

„No vidíš," pravili stařeček Pagáč. „A dyby tú zeď nechal postavit, tož by mu včílkaj netáhlo na nohy! Do roka a do dňa sa odebral do věčných lovišť a prvního radního Báleša hnedkaj druhý deň bolel bruch nad pomyšlením, jak zesumírujú řeč nad hrobem. Paráda ale mosela byt — tož jak tú řeč dat enom dohro­mady? Báleš už buchali hlavu o zeď, ale nepomohlo nic. Dobré myšlénky sú jak knoflíky od košule — také nám velice často chybijú..."

„To víš" - pravili hotař Klásek, „žádný učený z nebe ne­spadl!"

„To máš teda pravdu. Ale odkáď padajú tací vole, jak býl Báleš? Panebože, proč dáls dušu do barana? Nikdá ně ani ve snu nenapadlo, že by za mnú došel pro rozum! To přeca bylo pod důstojnost' prvního radního! Ale už stál přede mnú jak špatně vyřezaný svatý, dlábíl baranicu a šlo to z něho jak z chupatéj deky:

»Matúšku — tento — si taký zečtelý člověk - tento — pravda, a naisto aj odbíráš ,Anděla strážného'. Prosím ťa, buďtéj dobroty a napiš ně nějaké to říkání nad starostů — tento — víš, mám v téj funkciji prvního radního téj práce pověcéj, tož ně nevycházá času — pravda...«

Bylo ho v tú chvílu jak za grajcar čajů a dívaja sa naňho, jak sa krůtí, pravil sem si: Ja, ty třasořitko, máš moc práce, no pravdaže! Trúba si a nevíš, jak do teho a z kerého konca - tak je to! No dočkaj, šak já ti to nalinkuju, až sa z tebe zadýmí... Mezi tým co sem sa rýpal ve fajce, začal sem ho oklepávat:

„Já, tož chlapče, to je těžká robota! To néni podojit kozu a překotit hrotek! To mosíš aj poradno zamíšat fištrónem a néenom hlasovat v obecní radě — to odkýve aj húpací kůň! Ja, tož aby zme došli k téj věci. Podivaj sa: dostaneš kupit pěkného koňa, ale aj rapa scíplého. Ten první je za nosu rýnských a ten druhý za fajku tabáku. Mosíš si teda vybrat: Za zlatku ti napíšu takú řeč, že sa rozbečijú aj pomníky kolem a smuteční vrby budu mokré až po kořeně. To je tá najsilnější řeč. — Za padesát grajcarů bych ti ulepil také obyčajné říkání, při kerém by bečali enom příbuzní a najaté žebrácky. Ale to nic néni, to je při každém pohřebě!

Já vím, ty si taká škrťa lakomá a krútíš sa, že je ti to moc! Ale esli chceš, tož ti možu napsat povídání aj za dvacet grajcarů. To ti ale pravím napřed, že ti tam napasuju takých pár frků o nebožčíkovi, že sa ti ludé budu řehtat jak šaškovi v cirkusi a pozůstalí truhlici ťa tak zřežú, že ti ani jedny máry nebudu pasovat... Báleš z teho býl tak dohúkaný a dostrašený, že třesúcíma ruka­ma vytáhl šrajtoflu a položil na stůl né jednu - ale dvě zlatky..."

„No, Matúšu" - ozvali sa pastýř Tatar,, já sem na tem pohřebě býl. A podle teho tvojého ceníku bych tú řeč šacoval tak na pětadvacet grajcarů, lebo bečaly enom žebrácky a ešče né na­plno..."