DOCHTORSKÁ KNÍŽKA

Onehdá stařeček Pagáč prohlásili, že sú švagrem pána boha, lebo starý Ohnica měli dvě céry. No a jednu si vzali stařeček a tú druhů pámbu... Ale jak sa zdálo, příbuzenský poměr, kerý si zesumírovali, ím ani trošku nepo­mohl od pohromy, kerá na ně jednu z jara dopadla:

Zedli s chuťú kúsek uzeného a ostalo ím ležat v bruchu. Krkalo sa ím furt po masném a ani sliovica nepomohla. A to už bylo co řéct! Trčalo ím to v žaludku jak mlýnský kameň a neměli žádnéj chuti ani k jézéní, ani k životu. Přes deň pospávali, v noci babúzňali po chalupě a nemohli sa dočkat rána. Hekali a sto­nali ...

Pámbu vysoko - dochtor daleko! Tetka nadávali jak hotař a honili ich na pelech. Dycky ráno navařili hrnec bylinkového čajů podle recepisu starej Peléščeny, kerému stařeček říkali »kozí pití«. A to byla medecína aj strava na celý deň. Při každém hltě sa škňúřili a potichu sakrovali.

Ale hromovali aj Pagáčka:

„To si vymyslí, kotrmelec plesnivý, zrovna dyž je toléj práce ve vinohradě, a včíl abych to odřela sama! Já to dycky říkám: Starý chlap je jak stojatá voda — nehne sa a smrdí..."

Stařeček, kerému už enom trčaly uši, nos a ohryzek, zavrčali cosi o »čarodenici vyzíbléj« a obrátili sa na lůžku hubu ke zdi. Dlábili bruch, lebo to měli ve střevách jak zabetonované, a už přestávali věřit, že by sa z teho ešče jednu dostali.

Dyž už týden trpěli bez pomoci a byli tak suchý, že už nevě­děli, lešti ich bolí bruch alebo v křížoch a hubu měli tak pro­padlu, že sa zdálo, že si furt pískajú, obrátili oči v slúp a bolestno zakňúrali:

„Kačo, tak sa ně zdá, že každú chvílu opustím toto slzavé údolí. Je teda nutné odejít, jak sa sluší a patří. Vezni kus papíru a piš — budu ti diktovat destament, dokáď ně ešče rozum slúží!"

Tetka vzali papírovú kabelku od cukru, přejeli ju dlaňú, aby sa trošku narovnala, našli kúsek ingustovéj tužky a sedli si ke stařečkovi na lůžko.

„Tož diktuj!" - pravili a oblízli tužku.

„Francek dostane pět měřic »Mokrých dílů« a jalovicu" — začali.

„Mokré díly dostane Anežka!" — pronesli tetka.

„Koně z žebřiňákem dostane Jurka!"

„Ty dostane Francek!" - protestovali tetka.

„Chalupu dostane Anežka!" — zavrčali Pagáč.

„Tú dostane Jožka!" — zasyčali Pagáčka.

„Jožka dostane sádek na »Kučovánkách!« — zahučali stařeček.

„Ten dostane Jurka!" — vyščekli tetka.

Také kibicování do poslední vůle už nevydržali. Nazvihli sa na lůžku a zařvali: „Krúci špagát, babo čertova - umíráš ty, alebo já?"

Ale na Pagáčku to neplatilo. Klidno podlábili »poslední vůlu«, hodili ju do šporhélta, stáhli si šátek do očí, potem zasej zpátky u pravili:

„Nó vidíš — už fantazíruješ! Nic sa psát nebude! Anežko, dondi pro hromičku — je v okénku u chléva — míšala sem s ňú prasackom nápoj..."

V tú chvílu vrzly dvérca od ulice. Vešli pastýř Tatar a zahulá­kali jak na »Pastruhu«:

„Vitaj Matúšu — nekupíš drva?"

Stařeček sa obrátili od zdi, hekli a zastonali: „Cóóó? Drva? Tak desky na truhlu! Podivaj sa na mňa! Už si tá zubatá naklepává kosu. A esli ňa bude léčit ten »starý Lucifér«, tož su do týdňa pod drnem!"

Pastýř si prohlédli stařečka, poškrábali sa ve fúsách a pomáli slabikovali:

„Ná, krúci Matúšu — co je zasej s tebú? Je ťa jak za grajcar Sefránu! Ešče to néni ani rok, cos utekl hrobařovi z lopaty, dyž ťu kulýrovala Peléščena, a už ti zasej trčí úmrtní list ze zadku... Volali ste dochtora?" — obrátili sa k tetce.

„Naco dochtora? Šak ešče dýchá!" - odsekli Pagáčka. „Cestařa Ždaráka přejel parní válec a nepomohlo mu ani deset dochtorů! Škoda peněz!" A rožali hromičku...

Stařeček povykládali Tatarovi svoje bolesti a prohlásili, že ešče jeden hrnec »zázračného čaju« a budu hrát ze svatýma maryjáš.

„No, Matušku, ešče nemosíš myslet na to najhorší — to sa mosí proštudýrovat... Nazahazuj flintu do žita, dokáď máš patrony! Víš co? Donesu ti dochtorskú knížku, tam sa dovíš všecko!"

Než bys vajce naměko uvařil, už ju měli na lůžku. Nasadili si brýle a do večera už »věděli«, že majú vřed v žaludku a na dva-násterníku, zápal pohrudnice, pobřišnice a slepého střeva. Že měli trochu opuchlé nohy nasvěčovalo, že majú rubnuté ledviny u ze srdcem je to pošpatnělé. To, že v nich hučalo jak v kozi, bylo načisto isté, že ide o katar střev a střeva tlustého. Knížka ale připúščala, že by to mohly byt aj hlísty. A ty ukrutánské křeče, po kerých ím stály krapy potu na čele jak hrachy, to by mohly byt — nedaj bože — aj porodní bolesti... Stařeček už byli z kníž­ky tak dohúkaný, že sa prohledali ve špígli, esli nemajú žlútenku, osýpky, příušnice a neštovice — černý kašel měli naisto!

Dyž pastýř zasej večer došli, přeříkali ím celu »diagnózu« o svéj nemoci a ptali sa, co majú dělat.

 

Ná, co bys dělal? Vypráznit sa mosíš!" — rozhodli Tatar. „A na takú dubovú náturu, jak máš ty, mosí byt aj dubový recept! Krúci, co by ti enom pomohlo? Ty čarodenice aj z jejich kúzel-nýma čajama pošli k čertovi! Od teho su tadyk já, abych pomohl dobrému kamarádovi. A včílkaj dobře počúvaj, ať na nic ne­zapomeneš :

Pocucávaj sladké dřevo, vezni si hrsť karlovarskéj soli a zapi Šaraticú! No, a užička ricínového oleja také neuškodí. A aby v tobě nic špatného neostalo, tož vypi šestnástku borovičky s pepřem,!"

Pastýř ím popřáli dobréj noci a odešli...

Ani nálož dynamitu by nemohla stařečkovi lepší střevama zamýšat, jak recept pastýřa Tatara...

Dyž druhý deň večer zasej došli, už ve dveřách sa optali:

„Tožco?Býls?"

Stařeček, kerý byli už jak věchétek slámy, sa enom oblízli a vydechli:

„Býl - dvakrát!"

„Cóóó?" — vyvalili oči pastýř — „enom dvakrát?"

„Dvakrát" — sípali. „Od půlnoci do šesti do rána a od osmi dovčílku! Šak sem akorát došel..." — blekotali a ležali jak Lazar.

„No vidíš, Matušku, to je ono!" — luhovali si Tatar. „Tak by ťa ani kominář nevymétl... A včílkaj bys měl ít k dochtorovi na rendgén!"

„Na rendgén? Tož to bych měl..." - hekali stařeček.

„Na žádný rengén sa nepůjde!" - vybřéskli tetka. „Já ťa mám prohlédnutého durchundurch, ty kamenu na hrobě méj mla­dosti! Já ťa z teho skuhýňání vykulýruju — na to možeš vzít jed!"

A postavili před stařečka dvúlitrový hrnec »kozího pití«.

Stařeček mrkli na ten kalfas, obrátili oči k Tatarovi z němu prozbú o pomoc a pokřižovali sa, jak dyby ím panáček dali poslední pomazání...