DIVOČÁK

     Bácly dvérca a na dvůr došli hlásný Fukar. Pohladili Punťu, kerý kňučál a plantál sa ím do cesty, a nabrali si to k šopě, kde na obrátěném tragači seděli stařeček Pagáč a pucovali flintu.
     "Tož pomož pámbu, Matúšu!" - začali místo pozdravu a rýpli:      "Tak sa ně zdá, že sa rychtuješ na nejakú mordovačku. Pucuješ tu flinku s takú lásku, jak pytlák. Enom abys nedošel pozdě, lebo dneskaj v noci sem čúl z lesa rany!"
     Stařeček si odpluli a zavrčali:
     "Cóóó - já a pytlák? Chceš po hubě? Dyť by ně to ani nešmakovalo, dybych zastřelil neco nepoctivo! Totkaj sem v lesi natrefil mladého zajíčka, chytěného do oka. Mosél sa chytnút minúťku před tým, než sem ho učúl piščat. Hnedkaj sem ho vyvlékl z oka, posadil si ho na klín a tak dlúho sem ho křísil a obtúlál, až sa zpamatovál. Potem sem ho posadil na zem a on pořád seděl a díval sa na mna. Pravím mu: Nečuč, běž za mamú! Ale on sa k temu neměl. Tož sem stál a že půjdu dóm. A ušáček šel za mnu jak pes. A dyž sem už vyšel z dubiny, mosél sem ho hrudkama z polí zahnat zpátky do lesa. Vidíš, ty Kubo, taký su já pytlák!"
     Stařeček zamotali flintu do starého vlňáka a položili ju na tragač. Potem sa obrátili k Fukarovi, kerý na ně pohledali bokem jak hus na ajroplán - moc ím nevěřili...
     "Tož pravda, sú pytláci - šak o dvúch ti něco povím. Ale napřed ně daj trochu tabáku."
     Nacpali si a začali:
     "Znal sem dva pytláky - ale jaké! Jeden sa menovál Cyril Zajíc a ten druhý Matúš Krahulec. Cyril měl furt jedno oko vyvalené od teho, jak nahlédál přes "mušku". A Matúš, kerému kdysi vybuchla flinta u nosa, měl hubu kropenatú jak korotví vajce a jednu nohu dřevenu - také z pytlačení. Lebo iďa jednu do lesa, nesl nabitu flintu pod halenu, laufem důle. Docházaja k lesku, vletěl mu do nosa komár. Matúš kýchl, škráb řemenem o kohútek - a noha byla v sakroch...
     Co sa v lesi pohlo, po tem střílali, že peří a chupy létaly na všecky strany. Víš, říká sa, že dyž někdo ide v životě špatnú cestu, tož sa mu má domluvit. A dyž to nepomože, tož čapy přerazit! Ale ať ludé domlúvali, ať prosili lebo hrozili, nikdo ich z téj proklatéj pytlačiny vyléčit nedovédl. Až jednu to chytli obá - a sakramensky!
     Kdysi vletěl Cyril ke Krahulcom, chytíl Matúša za košulu a zasyčál:"Viděl sem v Rubisku sviňu - divočáka jak šopu, taký kúsek v životě nepotkáls! Šel sem po ní dvakrát z vojanskéj flinty, ale bylo čut enom piščaní gulky, jak dyž sa od betonu odrazí. Mosí mět to kožušisko zalepené bahnem, či co, že to néni možné prostřelit! Mosíme na ňu vymyslet něco pevnějšího - tak kanón dybybýl!"
     Matúš zachlópál ušima jak mula a vybafl: "Krúci, tu mosíme dostat! V chalupě už néni ani kúšček masa a ty suché erteple ně lezů krkem... A jak na ňu? Ať je teda po tvém: kanónem! Naládujem na ňu trubku z pumpy! Jak sem lúní razil studnu, ostalo ně tak půldruhá metra takéj pevnéj železnéj rúrky, tak co bys do ní štyry prsty strčil. No, to už by byl pořádný lauf - co pravíš ?"
     "No já, ale čím ho nabit ?" - Cyril nato.
     "Nic sa nestaraj a ráno dondi!" - dodal Matúš a rozešli sa.
     Sotva sa rozbřesklo, Cyril už buchal na vrata a Matúš, vtahňa ho pod navrátí, pohodil hlavu k lavce, kde už byly inštrumenty naskládané vedle sebe: železná trubka tak zdéla hrabjí, piksla střelného prachu a všelijakých zgarbů plná zem. Cyril hleděl udiveno, jak dyby mu husy požraly ječmen, ale Matúš ho hned probral:
     "Nečuč jak žaba z otrub! Tot vezni majzl s kladivem a sekaj! Všecko, co kolem sebe vidíš, posekaj na malé kúsky - samé drobné štafle to mosijá byt. Já budu probíjat ďúrečku do laufu a narychtuju ze starej užičky pánvičku na prach!"
     Všecko, co v chalupě zavazalo, Cyril sekal, až mu od majzla iskry létaly. Všecky hřebíky, šrúbky, řetázek na kozu, starý mincíř, olověná trubka a metále s Franc Jozefem aj Vilémem byly Viribus Unitis proměněné ve fajnový šrot. Matúš fúkl do laufu a dyž u pánvičky zasyčalo, "kanón" byl fertyk...
     "Tož teda broků by bylo dosť, ale prachu bude málo," pravil Cyril. "Mosíme ešče trochu přidělat! Dones mletého cukru, uhelného prachu, trochu síry a tych deset vojanských patronů otevři a prach přisyp. A ten šúlek dynamitu na trhání pařezů také potluč - zmíšáme to všecko do guče!"
     Nasypali prachu do laufu a potem dlúho přisýpali a cvekovali to, co měl divočák dostat přes kožuch. Konec zaléli olovem a Matúš, potěžkaja hotový kanón v ruce, pronesl: "Dyž po temto nepůjde rypákem k zemi, tož tu flintu zežeru a idu do kláštera...""
     Stařeček si znova nacpali vypoščaného tabáku a mezi pukáním vyprávjali dáléj:
     "Potem sa dva "myslivci" rozešli s tým, že sa zasej večer u lesa zendú. Dyž sa nad lesem vyvalil měsíc jak pecen, šúraly sa dva stíny k dubině. Matúš nesl cosi v pytli a Cyril táhl za sebú saně - na odvezení divočáka... Za chvilku byli v "Rubisku" a prohledali malý kúšček póla rozrýpaný od téj "svině jak šopa". Matúš vytáhl potichučky z měcha flintu, položil na saně jak mašinkvér a nasypal na pánvičku střelného prachu na odpálení. A ani nedýchaja - čekali...
     Hlásného bylo z dědiny čut trúbit jedenást, dyž v chábí cosi zapraščalo a na palúček sa vyvalila sviňa jak stodola... Cyril sa nahrbil jak kocúr a Matúšovi poskočil ohryzek až pod jazyk. Tak sa mu strachem rozdrcala brada, že mu skráně chlópaly jak honícímu psovi, dyž je mu zima. Oblízl krapku potu, kerá mu stekla do huby a zasyčál:
     "Nachystaj sirky!"
     Cyril rychlo vytáhl škatulku z kapce, ale tak sa mu roztřásly ruky aj prsty, že ju nemohl otevřít, natož tak škrknút.
     "Hergot, škrkni už - trúbo!"
     Polovička sirek sa vysypala do snihu, ale přeca sa enom podařilo. Cyril škrkl a podpálil prach na pánvičce. Ozvala sa taká raná a hukot, jak dyby sa dubiska trhaly v kořenech a zvířactvo chupaté aj pérnaté v celém lesi zalezlo do ďur. Z laufu vyletěl plameň a snih sa roztopíl do půlky rola. Bylo čut enom hvízdot štaflí, jak fičaly luftem, Matúšovi uletěla zpátečním cugem baranica a Cyrilovi sa zrúlovaly nohavice až po zadek. Potem sa z laufu vyvalil dým předkem aj zadkem a oba "myslivci" byli v tu ránu černí jak trúby od kamen...
     A potem sa dým rozešel. Ale to neměl! Lebo sviňa byla z rypákem u zemi, ale ne jak si myslel Matúš. Stála rozčapená jak zednická koza, očiska vybúlené a dívala sa tým bílým... Ocasisko už neměla zakrútěný, ale trčál jí jak bažantí péro - chupiska naježené a cícúrek krvi jí tekl z rypáka. Mosél ju škrábnut enom kúsek FrancJozefa lebo šrubek z tragača, protože na mrtvú svinu nevypadala ani trošku...
     Divočák vtáhl luft a frrrkl.
     Cyril vypustil luft a békl:
     "Krúci, Matúšu, zle je - minul sas!"
     Matúš potáhl gatě a vybřéskl:
     "Utěkáj!!!"
     A enom za obúma křoviska zapraščaly. Sviňa hépla jak jelen a jela za němá jak cigánská búda z kopca... Cyril, který byl živější, enom v trapu kňučál:
     "To střelil on! Mna nech - já mám štyry děcka!"
     Matúš drndál z dřevěnu nohů o pár kroků zpátky a naříkal:
     "Noženky utěkajte, noženky utěkajte - lebo vás nalíčím na hnědo..."
     Ale noženky nestačily, lebo sviňa už očuchávala Matúšovi nohavice ... Jeden skok, druhý, raná jak zadkem od voza - Matúš nadletěl a chytil sa haluze na dubisku, kde ostál visat jak oběšenec. Cyril upaloval k dědině jak zajíc po raně mimo...
     Dyž Matúša ráno našli, moseli ho odřezat aj z haluzu, lebo prsty trefené křečú nebylo možné odlúpnút.
     Cyrila našli zaraženého hlavu ve stohu - a bez gatí. Ty měla sviňa namotané na rypáku...
     Tu noc oba "myslivci" pytlačili naposledy..."


ZPĚT NA OBSAH