HOST DO DOMU - ČAGAN DO RUKY!

     Doňděte k nám, poseďte, co máte v kapci pojezte a možete ít dóm! - říkávali tetička Kubáňka, ale už podávali na stůl misu koláčků a vařili kafé. Taká dobrá duša to byla. Uhostili aj z mála - ale od srdca! Šak nadarmo neměli nad futrama pověšený malovaný obrázek z říkáním "Host do domu - Bůh do domu". A dobře sa u tetky Kubaňovéj posedělo a chutno pojedlo, lebo izba byla dycky čisťučká jak kaplička. Duchny na lůžkách bilučké jak snih, narovnané až do stropu, svatých obrázků plná zeď a kachle sa na peci enom ligotaly. Vedle kukačkových hodin nad šifonérem visala "foltegrafija" nebožčíka starého Kubáně, za rámem byly nastrkané metále z Bosny a Hercegoviny a nekeré aj z Netálije. Šak už je to dvanást roků, co sú tetka vdovu a hospodářijú s cérú Poluškú.
     Tetka zrovna utírali prach ze skleněného příklopu na Panence Mariji Hostýnskéj a zalévali muškáty za vyšívanýma fírhaňkama, dyž učuli vrznut dvérca. Vyšli do síně a v ústrety sa ím deru z velikú řečú žebračka Frgálka, známá klebetnica a dohazovačka, kerá si "namlúváním" přivydělávali, a hnedkaj začali mlet:
     "Pámbu ťá pozďrav, ďušo moja, dobréj pohody a ščestí do vašeho domu přeju. Iďa kolem, zastavuju sa, lebo ně už nohy neslúžijú a ten gycht na trápí, že leďvá lezu. Tož jak žijete obě dvě -v bázni boží? Sté zdravé? A co dobytek - neutrpěly ste úhony? Takých dobrých ludí, jak ste vy, mosí potkat enem požehnání..."
     "Pámbu daj aj vám tetičko všecko dobré", - skočili tetka Kubánka Frgálce do řeči, lebo čekali s otevřítú hubu, aby také mohli něco řéct. "Šak pote dál na trochu řeči a sednite si!" Ledvá fjertúškem utřeli lávu, Frgálka si z hlasitým stonáním sedli a roztřasenýma rukama převázali suk na šátku.
     Pámbu v tu chvílu najisto rozhrábl obláčky a podíval sa důle, jaký kšeft mu zasej ta stará mrcha Frgálka dohazuje.
      Mezitýmco Kubáňka podávali na stůl vdolky a volali na Poluškú, aby uvařila kafé, řečnovali Frgálka dál, lebo hubu unavenu neměli:
     "Ale děvčico, nedělaj si se mnu vydání! Dyť já chuděra nebohá ti to nemožu nikdá oplatit..." - ale už si vzali ten najvěčí vdolek a cpali sa jak Prajz, aj dyž při tem řeč nezastavili:
      "Nále bóženku, ty si, Terezko, čím dál mlačí a fešnější - aj vdát by sas ešče mohla - néni dobře, abys ostala sama" - huhňali tetka přes buchtu. "Šak Poluška sa ti už také brzo vdá a co potem budeš v téj chalupě enem tak...
Šak ně totkaj říkali vdovec Lízačka, že sa ím lúbíš a že by jako tento..."
     Tetka Kubáňka sa začervenali jak družka a pravili:
     "Na, tetičko, co vás vede - já, stará roba - ale dite - tak růženec a ne chlapa! Já už to dožiju sama. Takého jak nebožčík Jura už nenandu a darmo sa zlobit z jakýmsi..."
     Vtem už Poluška donesla kafé a Frgálka, kerá zhltli poslední kúsek vdolka, až ím ohryzek poskočil, spustili:
     "Nále Poluško, dyť ty si děvčica jak brusek - chutná a lúbná jak kfítko - enem krev a mléko! No včíl sa už nedivím, že sa o tebe šohajé bijú! No a vdávat sa nebudeš? Ženicha bych pro tebe měla - a jakého! Šecky by ti záviděly! Šohaj urostený jak linda, pracovitý a bohatý, do hospody nechodí, karty nehraje - no co ti mám vyprávjat?
Ščestí bys udělala veliké - enem co je pravda!"
     Poluška sa zatočila jak pérečko ve větře a ze smíchem vykřikla: "Tetičko, nechcu nikeho! Už mám chlapca, pěkného jak obrázek - Janečka Vrbového! Je chudobný, ale má mna rád - a jak! - dybyste věděli!" A červená jak růžička vyběhla z izby. A aby Frgálce dokázala, jak má srdénko rozezpívané, bylo čut ze dvora pěsničku:

Okolo Hradišča voděnka teče,
ide k nám šohajek, cosi ně nese;
nese ně lásku svázánu v šátku,
milovala sem ta, zlatý obrázku...

Frgálka sa zašklebili a zamrčali:
     "Cóóó, takú žebrotu? Ty si ale hlúpá roba! Taký lunt je to a u muziky čut enem jeho, jak vyřváňá! Co poledačem - na Terezo, přeca jí nenecháš zkazit život!?"
     Kubáňka enom pokrčili ramenama a pravili :
     "Na, co bych jí bránila - šak vdávat sa bude ona, ne já! A dyž sa májů rádi, tož pámbu ščestí přinese. A pracovití sú oba - tož co?"
     Tetka dojedli a dyž sa Kubánka nedívali, strčili ešče dva vdolky do sukně a z napučenú hubu zamračená jak čert sa "spánembohem" vyšúrali z izby.
     A protože nepochodili, tož začali dělat "dobrú pohodu". Po dědině roznášali o tetce Kubaňovéj, že sa slézajú s tým "olezeným vdovčiskem" Lízačku, a šli aj k Vrbom, kde pomluvili Polušku, že vyprávjá o Janečkovi, že takú žebrotu do chalupy nechce a že ho má enom tak - na chvílu...
     "Šak byste byli hlúpí, abyste si s takú lůzu něco začínali. Taká hladká pýcha je to a špina na vás hledí ze všeckých kutů. A jak je lakomá ta ohava Kubaňova - darmo mluvit - nos mezi očima by si užrála!" A na odchodu mezi dvércama ešče vyhodili poslední trumf: "A pro Janečka mám děvčicu z gruntu a ne takú žebrotu!!!"
     Ten den večer už Janeček za Polušku nedošel...
     Dyž Janeček nedošel ani druhého dna, začali Kubáňka pátrat po příčině. Dlúho hledat nemoseli, enom co sa zavrtěli po dědině, věděli všecko. Dyž zistili, kdo to peklo udělal, vyřváňali po chalupě, jak dyby ich břed chytil.
     Poluška bědovala a naříkala tak bolestno, že jí mohlo srdénko puknut. Do zpěvu už jí nebylo...
     Klidňúčká nátura tetky Kubánky sa změnila v uragan, kerý Frgálku tak roztočil, že sa zastavily až u sudu.
     Protože si trochu divočéj "vyměnily názory" - dostali Frgálka tři dni podmínečně a Kubáňka sto korun na sirotky.
     No a dyž sa všecko porovnalo, došel Janeček zaséj a chystala sa svajba. Ale svadební matka Kubáňka udělali v izbě menší změnu: zdělali malovaný obrázek nad futrama a dali tam nový:


"Host do domu - čagan do ruky!"


ZPĚT NA OBSAH