HURÁ NA BACILE!

Už sem mockrát čúl od stařečka: »Každý bacil je sviňa a mosí sa zamordovat!« A mordovali bacile recepisem, ' kerý ich dycky ochránil před chřipku, sotva sa u nekeho objevila. Pokáď si pamatuju, tuto nemoc nikdá neměli, lebo jí - jak tvrdili — „sliovicovým foršusem" předcházali...

Neuznával sem jejich »babské medecíny«, a dyž tá influenca padla na dědinu, tož sem sa »utěšovál« aspoň tým, že jedni chřip­ku měli, druzí ju majú a ti ostatní ju dostanu!

No a já sem býl mezi téma druhýma - dostál sem ju a pěknú: nos jak paradajské jabko...

A protože sem ju měl už třetí deň, vypravil sem sa do městečka k dochtorovi. Jak sa tak skoro ráno, ešče za tmy táhnu dědinu, čuju hrkot kol, a protože sem ešče cestu dojídal kus buchty, ozvalo sa nad krávama:

„Ranní ftáče — věcéj zežere..."

To ňa tak »vítali« stařeček Pagáč. Na krávy břéskli: „Prrr!" a na mňa:

„Kam ideš, ty usoplenče?"

„Ále k dochtorovi — šak sa na mňa podivajte" — a zdělal sem z nosa šnuptychl.

Vypleščili na mňa oči a zařvali:

„Nikam nepůjdeš - tam bys už nedošel! Totkaj si honem přisedni, zvezu ťa - ale k nám! Já ťa vykulíruju ráz dva a budeš mět ušetřenu cestu a hrobař prácu..."

Přisedl sem teda a stařeček šibaja do krav přidali „dopravní ponaučení":

„Ale mosíš při jízdě tú tvoju červenu frgulu držat rovno, aby policajt nemysleli, že chceme odbočovat..."

Dyž zme k ním dojeli, vybřéskli: »Hurá na bacile!« tak, že sa ím všecky slépky rozletěly po dvoře. Vytáhli z komory demijón a zatřepali s ním: suchý jak Sahara... Pohlédli na mňa, a dyž viděli, že mám oči červené jak angórák a že sa celý třasu horečku, polutovali mňa:

„No, ty vypadáš! Z nosa máš fabriku na špiritus, a dyž sa na tebe podivám, tož sa ně chce kýchnut. Honem běž do sklépka, totkaj máš klúček, a dones tú sklenku od octa, co je na ní napsa­né PETROLÍN - mám v ní krapku sliovice, po téj sa uzdravíš!"

Trnkovýma kapkama zme ničili epidémiju, kerá sa táhla dě­dinu jak mor. Zatýmco mě sa oči jasnily, stařeček začali po-smrkovat... Potem otevřeli hubu, jak dyby chtěli něco řect, ale nos sa ím scvrkl jak oškoruša a - hep! — hep!

„Kuš, potforo!" — zařvali, ale už zasej dávali hlavu hoře a -hép! - hép! - hepčííík!!! - a kýchli... Kýchli tak, že sa ím všecky obrázky na zdi pohly šrégo a cukr z buchet sa rozletěl po izbě. Odpluli a zasakrovali:

„ ...cifíx, pazgřivče jeden! Čert ťa tu býl dlužen - už ju mám — skřipku! Dyž máš něco pořádného, to nedoneseš, ale také svinstvo ně donést do chalupy, to umíš!"

Trvalo hodnú chvílu, než sa vykýchali. Potem blúdili očima po izbě, objížďali všecky stěny - aj po zemi čučali - a v nikách obracali práznú sklenku...

Lechtalo ňa pokušení, že by nebylo marné připomenut ím v tuto chvílu: jak je možné, že včíl na nich jejich zázračná medecína — »sliovicový foršus« — zanevřel...

Ale račí sem zaťal hubu — lehučko bych po ní mohl dostat...

Utřeli si rukávem kapku u nosa a smutno pravili:

„No ja, ale co včílkaj budem dělat? Sliovicu zme vyslopali a nová bude až za štrnást dní. Přeca proti téj ledačině něco mosí byt! Za dochtorem nepujdem, ten ju má také! Viděli ho ludé oknem. Hlavu měl zamotánu v tyštuchu, oči jak herinek a v če­kárně ludí jak na puti - herdek!" - zahromovali. „Dyž sem dovedl vymlátit všecky húsenky v sádkoch, tož takú žúžel, kerú néni ani vidět, že bych nepotlúkl? To by v tem býl rarach! Víš co? Zvaříme si víno! Mám tam trochu červeného paděláku, taký utrých... Smrdí to, ale špiritus v tem je. Počkaj - hnedkaj to dám na šporhélt a ty žatým přilož pár polének, ať to brzo vře!"

Aby přerazili tú »vúňu« a dodali temu obstojnéj chuti, hodili tam hrsť cukru a pár voňavých hřebíčků. Jak nalévali víno do hrnca, kýchali čím dál věcéj a sakrovali. Nadávali mě, bacílom a celému světu. Co tak na nich hledím, povídám:

„Stařečku, kapka!"

Smýkli po mně očima jak šmidcem po basi a utrúsili:

..Ná co — skrzevá kapku vína sa přeca nesfanfrním!"

„Ale né, počkajte - já myslím tú kapku, co máte u nosa — a ste nad hrncem..."

Já vím — neměl sem to říkat. Mysleli to se mnú dobře, dali by ně poslední a já ich ešče citýruju. Ale už bylo pozdě! Zčerve­nali jak morák a vybřéskli:

„Có — ty piskořu usmrkaný? Tož ty si ze mňa ešče budeš dělat opícu, cóóó? Dybych ťa zarazil pantokem hnedkaj jak vlézls do chalupy, tož sem nemosél kýchat! Měl sem ti dat za uši jak lúní temu králíkovi, co sa ně chytil do želez místo kuny - a měl sem pokoj. A táhni dom, enom to roznášáš po dědině!"

Přiznaja si svoju vinu, zvihl sem sa a šél ke dveřám. Chytil sem akorát za klučku, dyž začalo vyzváňat poledně. Stařeček ňa rafli za rukáv a zdálo sa ně, že už bez zloby pravili:

„Počkaj, už je poledně — ostaň tady na oběd, dám ti něco pojezt!" — a už nazvihovali skřidélky z kastrólků, keré byly na plotně.

„Chceš krúpy s fazulú?" — nabízali ně snáď to jediné, co měli.

„Nechcu!" — trucoval sem.

„Nechceš — a co bys tak chtěl? Nadívané opratě, alebo dušené pod krkem? Dyž nechceš, nechaj byt — neubude. Toť si lapni a dívaj sa, jak ně bude šmakovat!"

A dali sa do jídla sám.

Popřál sem ím dobréj chuti, zrovna dyž měli plnu hubu... Podívali sa na mňa, přivřeli oči a hnedkaj ich zasej vyvalili. Škraně sa ím naduly jak skřečkovi a zčervenali jak rak - až do modra. Užička ím vypadla do kastrólka a mávali rukama v lufte, jak dyby sa chtěli něčeho chytit. Cvrčky ím vyskočily z očí, smýkli hlavu dozadu - a kýchli...

Jednu v životě sem viděl prasknut pařák na erteple. Ale to ne­bylo nic proti temu, co ně předvedli stařeček. Krúpy z nich frčaly jak z mašinkvéra néenom hubu, ale aj nosem a doví esli né aj ušima...

Kukačka, kerá v hodinách zrovna odkukávala dvanást — sa zastavila na šesti! Dostala krúpú po voleti, enom pípla. A pro­tože stařeček majú pusénku věčího kalibru, tož aj rozptyl býl věcí. »Broky« vzaly celu zeď aj z obrázkama. Krúpy byly nasázané po stěně jak bradavice a stařeček sa rychtovali, že kýchnu znova...

Po téj explozi sem ím aj zapomněl popřát »pozdrav pámbu« a vyletěl sem z chalupy... Enom zdálky sem čúl mezi kašláním a kýcháním stařečkůj řev:

„Počkaj, ty potforo zgrčená, bacílama prolezlá a na žrádlo fajnová! Až ťa dopadnu, zamlaždím ťa jak kocúra!"

To vím, to si trúfajú, ale na takého scíplého bacila nestačijú!

Lutovál sem ich, ale moje svědomí bylo klidňučké. Dyť ně sami slubovali, že ňa vykulírujú ráz dva! Snáď sa ím to aj poda­řilo, lebo ně najednú bylo jaksi lepší. A doňďa dom, napil sem sa dobréj sliovice na stařečkovo zdraví a poděkoval bacilovi, že ňa opustil a vybral si pevnějšího...

Stařeček si s ním už snáď nějak poradijú, lebo »každý bacil je sviňa a mosí sa zamordovat...«