ZAHŘMĚLO   NAD ANTONÍNKEM

 

      Ludé sú potfory, zavrčali strýc Pargan, zasakrovali a od pluli si. A měli aj pravdu, lebo co sa ím totkaj stalo na Mandelovéj svajbě, to by už dožralo aj mrtvého. Dyž si na to zpomenú, uši sa ím hýbu, jak vržu zubama, a ruku majú na křiváku. Tož, jak už to na takovéj svajbě bývá — ludí plno a o ježení,

pití a všelijaké překvapení je dycky postarané. Strýc, kerý byli z nevěstinéj strany po švagrovéj první bratranec coby pozvaný svadebčan, lapěli v kůtě jak noša hub a vyjídali šestý taléřek slepičí polévky — s terna dlúhýma lokšama. Visaly ím z huby jak pastýřovému Punťovi fúsa a mlazgali tak chutno, že svadebčané, keři už přestali jezt, sa dali znova do jezéní. Mezitým než kuchařky donesly maso, zedli strýc opálku koláčků a misku »milostí« a za hodinu už fučali jak měch ježků.

Ženichúj bratr Janek, pagáža vybíjaná, dívaja sa na strýca, mrkl na Juru, Francka, Jožku — a už ich táhl na mlatevňu, kde cosi hodnú chvíli sumírovali.

„Chlapčiska, co byzme temu Parganovi enom provedli?" — začal Janek. „Celý deň enom žeru jak najatý a zdá sa ně, že už si aj palcem potláčali. Oni sa chcú u nás najezt najméň na štrnást dní. Šak ně povídali kmotřenka Žajdlíčka, že strýc tři dni před svajbú nic nejedli, aby sa mohli jaksapatří nacpat."

Zerzavý Jura, kerý sa troehu zajíkal, ale ináč múdrý jak opíca, zařečnovál:

„He-he-herdek, kkkluci, d-dajme mu do sliovice žžživého stříbra!"

Šohajé vybřéskli radosťú a zbúchali Jurku za dobrý ná­pad.

Za chvilku sa z izby ztratil teploměr a několik stříbrných guliček rtuti jezdilo ve škatulce od sirek...

A včíl sa na Pargana šil veliký pytel, do kerého měli každú chvílu vletět. Kluci začali kolem strýca krúžit jak jestřábe enom zaglvnút!

„Strýčku, tož dyž zme sa tak chutno napapali, tož by neško­dilo zatvrdit to kapku halúzkovéj — co pravíte?" — začal idášsky Janek a strčil Parganovi do ruky šestnástku téj »dobroty«, kde sa na dně ligotala malá gulička, na kerú strýc neměli nikdá v ži­votě zapomenut.

„Ja kakraholte — to ja, to je ono — tož na zdraví, chlapci — ať žijú děti naších rodičů a nech zme živí až do smrti!" — pochva­lovali si strýc. Zamžúrali očima na sklenku jak kocúr, posvátno dodali „Vendi do ňútra a neškoď!" — a vyrazili čertovský nápoj až do dna.

Šohajé sa vytratili jak para a zvědavo nakůkali za rožkem, co bude dál...

Strýc sa spokojeno rozložili na lávce a povolili řemen o tři ďúrky. Bácli kočičákem do dlaně, nacpali faju, zapálili a dýmili jak zacpané kamna. Řbetem ruky si utřeli zamaštěnu hubu a ani děcko, keré má v pusénce pocukrovaný cumel, sa tak šťastlivo netváří, jak v tú chvilu strýc Pargan...

Ale za chvílu si jaksi zhluboka vydechli, poposedli a odpluli. Vtem sa ím dvakrát za sebú brklo a ve střevoch to zažblunkalo, jak dyž vyleje vodu do troků. Zarajtovali na lávce, jak dyby seděli v kopřivách a polélo ich horko — krapy potu ím stály na čele jak hrachy a červený byli jak šumické těla. A najednú to na nich došlo! Vyletěli na dvůr jak jelen, ale k hnoji už doběhnut nestačili - hrklo v nich a počapli, jak dyby ich podťal v kolenách, nad Antonínkem zahřmělo a myslím aj zablýsklo...

Doběhli akorát k šopíě.

Oči vybúlené, zuby zaťaté — ešče nikdá v životě tak rychlo třaslavice nezdělávali. Bylo pozdě — chyběly ím tři vteřiny...

No ja, ale co včíl? Pane bože, pomož! V tú ránu uhlédli špalek a v něm zaseknutý obušek — pámbuh pomohl! Poskočili, láp obušek a dvúma ranama uťali poskvrněné pudlo na špalku...

A včíl přes mlatevňu kolem humen dom.

Ešče dvakrát sa moseli strýc po cestě zastavit, lebo dycky znova »zahřmělo«, ale už měli tú výhodu, že nemoseli zdělávat třaslavice — obušek vysekal cestu...

Na druhý deň vyliskali Jankovi po téj »hubě škaredéj«, lebo nemohli zapomenut, jak ju měl oščéřenú, dyž sa tak tumlovali na dvůr a řehot tych »všiváků usoplených« ím bzučál v ušách ešče měsíc po tem.

Zešli sa u sudu, kde strýc ešče vyfásli tři dni podmínečně, lebo Janečkovi to dokázat nemohli, ale ten to dokázal opuchlú hubu...